Milý Marku, pečlivě jsem si mnohokrát přečetl Tvoji reakci a jsem rád, že jsi došel k jádru věci. O tom všem ostatním bychom se mohli dohadovat a rozlišovat třeba, kde končí náboženskost a začíná to, co nazýváme vírou a jak dalece se tyto dvě věci mohou míchat nerozlučně dohromady a do jaké míry je naší povinností, alespoň doma, se nepravým věcem bránit. Také bych mohl oponovat a oprávněně, že mi vcelku svévolně kladeš do úst něco, co jsem neřekl. Neřekl jsem například, že nemůžeme zpívat taizácké mantry, ale že je zlé, když ony jsou vším a nahradí Bacha… Všechno ostatní, i to, nad čím se ty pohoršuješ nejvíce, v mém textu je. Takže se, alespoň částečně, shodneme.

"Jak věrní budeme poslání církve?" Píšeš, že se finančním narovnáním postavíme na vlastní nohy. Ale to přece není pravda. My se tím vůbec na vlastní nohy nestavíme, ale jsou to divné protézy, které nám nesedí a sedět nebudou. Jsou to hliněné nohy a zůstanou jimi, i když nad nimi nastavíme zlaté chrámy. Tak to není a nikdy nebude, že bychom mohli začínat od prostředka. Řešení, které navrhuješ, je řešením, o kterém uvažoval už Raskolnikov (Dostojevskij: Zločin a trest). Nikoli, buď budeme poctiví od začátku, nebo nebudeme vůbec, a to ani tehdy, kdyby nás zasypali miliardami. Ty peníze takto nabyté jsou pro mne, a nejen pro mne, spíše předpokladem konce. Otázka, zda ty peníze vezmeme či odmítneme je otázkou teologického a duchovního základu, který předáme budoucím generacím.

A jsem ti vděčný, žes diskuzi vrátil tam, kam patří.