Milí a vážení bratři, sem tam sestro …

Bolestí této diskuse, důvodem, proč se postupně rozplizává a rozjíždí do mnoha těžko sledovatelných směrů, ve kterých navíc dochází k závěrům často až zjednodušeným a zjednodušujícím, jindy do pozvolného přátelského špičkování o ničem, bude asi primárně ten moc široký a neuspořádaný Tomášův záběr. Bylo by možná vskutku lepší to, co jsme alespoň někteří uznali za krizi, poněkud utřídit. Předně jasně oddělit symptomy od podstaty této krize. Dále se zamyslet nad tím, co je specificky krize ČCE, a v čem se jdnoduše vezeme s celým křesťanstvem. Leccos zmíněné vstupuje do církve zvenčí. Tím se musíme zabývat, hledat, jak na to reagovat (změny paradigmatů, společenských struktur, naějí a bolestí ve společnosti, očekávání a předsudky …), ale není to problém k řešení - Mk 7,15. To, co musíme řešit, je vnitřní krize ČCE, ať už je v její theorii, praxi, v osobnostních charakteristikách nositelů úřadu či prostých věřících. Vše to je třeba rozdělit, pojmenovat a možná směřovat do samostatných diskusních vláken, jinak se to zašmodrchá a skončí to zase v nějakém bezduchém blafání.

V tom posledním vidím ovšem problém skoro nepřekonatelný. Všichni, kdo tu vidíme nějako krizi, si ji představujeme jinak, máme sklony považovat za symptom to, co jiný za samu podstatu, používáme stejná slova, ale dáváme jim jiný obsah. Neschopnost domluvit se je také jedním z nepochybných příznaků krize: nejsme snad s to "ve víře pokládat jeden druhého za přednějšího sebe"?. Je nutné hned podsouvat druhému ty nejhorší úmysly?

A tak se může stát, že se všichni shodneme, že se musíme navrátit k autoritě Bible, pro sestru Koutnou to však zjevně znamená něco jiného, než pro mě, Tomáše, či Jiřího Hoblíka (my bychom asi spadli do kategorie farářů neobrácených či trochuzbožných).

Bratr Molnár např. napíše, že rozvod je "fuj". Já soudím, že ne. "Fuj" jsou důvody rozvodu: nevěra, netolerance, násilí v manželství či to, kdy (i křesťanští!) manželé k soubě přistupují jako ke spotřebnímu zboží. Mám však zkušenost s tím, kdy jistí faráři ČCE moralizovali týranou ženu za to, že se se svým manželem rozvedla. Tyran, který ji málem připravil o život, se stal naopak předmětem jejich útěch a pastýřské péče. Ne rozvod, ale neschopnost posoudit situaci považuji za něco patologického! Jaká koliv nevěra či zrada ovšem také. Ale i Pavel i Ježíš počítali s jistými okolnostmi, které manželství přetrvat za každou cenu nemusí, např. nevěru či neochotu sdílet s partnerem důsledky jím nastoupené cesty víry - chce-li se nevěřící oddělit, nemá jej ten věřící zdržovat.

Bratr Grombiřík zase výraz rozvolněné svazky, považuje za eufemizaci. Já bych zase nebyl tak příkrý. To, že hned člověk nemluví o smilstvu neznamená, že se to snaží obhajovat. Někdy je třeba odlišit popis od hodnocení, což neznamená hodnocení se vyhnout. Některé jevy však musíme napřed studovat, než je spravedlivě vyhodnotíme. Problém ovšem vidím v tom, kdy je jeden (farář, strší …) za tentýž skutek odsuzován, zatímco o jiném se řekne, musíme ho pochopit, nesmíme ho soudit, musíme mu dát příležitost, jeho žena byla vždycky divná, je nemocný a td…. V Bibli se tomu říká osob přijímání.

Bratr Grombiřík a Molnár se vzájemně oťukávají kvůli ortodoxii, ortopraxii' a theorii. Všichni však, ne jen ze sémantických rozborů řeckcýh slovíček δοξα, δοκεω, δοκω, ale i z celku biblické zvěsti brzy přijdeme na to, že ctít Boha správně, správně jednat, předpokládá i správně smýšlet, což znamená mít i správnou theorii. Pokud té něco vyčítám, pak ne to, že se theoretizuje moc, ale že naši theoretici jakoby znuděni theologií bloudí po jiných pastvinách, přitom zůstávají neschopni vést mezioborový dialog.

Tyto mé úvahy mě zase ovšem shodí v očích bratra Molnára i Grombiříka, ačkoliv mezi sebou mají dost sporů. Obávám se, že žádnou krizi nemohou vyřešit ti, které evangelium nenaučilo vzájemně si naslouchat, kteří činí zbrklé závěry o svých bližních, třeba jen na základě použitých slov, kteří k sobě přistupují s předsudky, nedůvěrou, pohotoví k útoku i k obraně, ale ne k domluvě. Pak se nakonec ti, kdo mají vůli cosi řešit dostanou nutně do sporu, ze kterého se nevymotají a krize bude pokračovat.