Vážení bratři faráři,

sleduji tuto diskusi a až po delším rozhovoru se poprvé objevila správná odpověď na položenou otázku: Je ČCE v krizi? Ano je, již delší dobu a to duchovní. S tím souhlasím. A jak z ní ven? Dovolím si pár mých připomínek.

V sobotu budeme oslavovat 90 let ČCE, všechno si pochválíme, jak jsme dobří evangelíci – křesťané, ale je to omyl. V ČCE je již delší dobu duchovní prázdnota a s příspěvkem br. Hoblíka souhlasím. Myslím si, že bychom místo oslav měli dělat pokání a vyznávat hříchy.

2. Moj. 20, 3 – „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“

J 5,21 –„Synáčkové, vystříhejte se model.“ Hospodin zjevil se nám v Kristu jako Otec, kde je naše synovská vděčnost a láska? Důvěřujeme v Něho bezpodmínečně nejen ve dnech štěstí, ale i neštěstí? Koříme se před Ním, i když nerozumíme myšlením a cestám Jeho? Milujeme Ho více než sebe, více než otce a matku, více než vlastní rodinu, třídu, vlast, národ, stát, víc než mamonu, víc než kulturu? Nečiníme si z těchto statků bohy, kterým sloužíme místo Pánu Bohu? On zajisté má plný nárok na celé naše srdce, na celou naši duši a mysl, to druhé chce míti na druhém místě a podřízené své vůli. Pro toto modlářství navštěvuje Bůh svět přísnými soudy Svými, aby se navrátil k Němu v upřímném pokání u víře a v lásce.

J 12,26 – „Slouží-li mi kdo, následujž mne.“ Člověk pyká za svůj hřích. Opustí-li cesty Hospodinovy, vzepře-li se Božím zákonům, pak se vydá v moc zla, trpí a hyne. Tak jako ratolest, která odpadá od stromu, usychá a hyne, tak i člověk, který opustí Hospodina, zaniká a hyne. Vizmež, jak trpěli všichni národové a synové lidští, kterí opustili cesty Hospodinovy, nebyli poslušni jeho zákonů a nesloužili Jemu! Trpíme-li i my, zdaž není to proto, že opustili jsme cesty Hospodinovy, že zaměnili jsme živého Boha za bohy nepravé, kteří lákali nás v podobě mamonu, marnivosti, zhýralosti, lži, přetvářky, nenávisti, zloby, lakoty a všech poklesků a vášní lidských? A kde je vysvobození ze všech běd a trýzní našich? Jíti po cestách Hospodinových, sloužíce jemu jedinému v duchu a v pravdě.

V církvi se nemluví o znovuzrození, obrácení a když se někdo obrátí a řekne svědectví ve sboru, tak je to, jak když píchne do vosího hnízda. Co už odešlo obrácených evangelíků do jiných církví! Snad je to jiné ve sborech, kde jsou obrácení faráři moravskoslezský seniorát, západočeský a omlouvám se těm, o kterých možná nevím. Proč církev nevyužívá obrácené faráře, které má? Br.faráře St. Kaczmarczyka, Mojm. Blažka, Josefa Hurtu, P. Smetanu, J. Marvana a aj., kteří mají mladým farářům co předat a dovést je k živé víře. V ČCE živá víra chybí, proto není přitažlivá pro mladé lidi, protože nevidí rozdíl mezi křesťanem a nevěřícím.

J 3,3 – „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího.“ Přečtená podobenství přirovnávají království Boží k vzácnému, drahocennému pokladu a drahé perle. Avšak ne každý spatří a nalezne tento poklad. Jen nové srdce, nový člověk může viděti království Boží a do něho vejíti. Neboť jen tento nový člověk dovede viděti a poznati jeho vzácnost a neskonalou hodnotu. Pán Ježíš označuje toto obnovení člověka jako nové zrození. Neboť znamená docela nový počátek duchovního života, života z Boží moci a z Božího ducha. Nemluvme lehce o království Božím! Bez znovuzrození, bez nového srdce, království Božího nikdy nespatříme.

Ř 8,9 – „Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho.“ Mít ducha Kristova znamená, že Ješíž přebývá v srdci, že zde bylo navázáno obecenství mezi člověkem, který skrze víru došel ospravedlnění a Ježíšem, Spasitelem. Pán řekl: Kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody, prýštící se k životu věčnému. Jestliže kdo přišel na Ježíšovo pozvání k Němu, tak se muselo s jeho srdcem něco stát. Duch Kristův pak vede, ovlivňuje. Kdo tohoto ducha nemá, ještě se neobrátil, není Jeho. Troška zbožnosti není ještě obrácení.

J 3,5 – „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království Božího.“ Převeliké věci ukládá Pán Ježíš svým učedníkům vysílaje do světa. A nakonec ještě přísná výstraha, aby Ho nezapřeli. A přece, když ukládá, je možné, abys splnil a nic se nebál. To se musí ovšem s námi stát převeliká proměna: jako bys byl znovu narozen, od nečistoty obmyt a Duchem svatým zmocněn – tak jak se ti to zaslibovalo ve křtu svatém.

Neberete Bibli jako Boží slovo. Berete Bibli jako příběhy, které se kdysi staly a nevěříte, že i v dnešní době k nám Bůh mluví. Nestačí převyprávět příběh, ale přímo oslovit lidi. Je únavné neustále s faráři debatovat, zda Bible je Boží slovo, tuto pravdu nám neustále vyvrací. Proč se tak neděje v jiných denominace? Tam je to pro ně samozřejmostí, že Bible Boží slovo je! Žid. 4,12 – „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká……..“

1 J 2,16 – „Všecko, což jest na světě, jako žádost těla a žádost očí a pýcha života, toť není z Otce, ale ze světa.“ Cítíte, že se dnes ostýcháme táhnout ostře čáru mezi světem a lidem Božím. Je to tím, že jsme prostoupeni světským myšlením, zábavou, rozptýlením a módou? Je to únava nebo dokonce lhostejnost? Nebo je to obava abychom nechtěli vypadat líp než ve skutečnosti, že nechceme být falešní neb nadutí? V reformaci, kde šlo o poslušnost Božího řádu, šlo o boj proti zesvětštění církve, o prohloubení života, bible byla nade vším a tam znělo zřetelně slovo Pavlovo: „Nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměntež se obnovením mysli své tak, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.“ (Ř12,2). Přemýšlejme o tom, když chrámy jsou dnes vyprázdněny a na otázku proč, máte tu vedle lidské zábavy, výlety a nutnost osvěžení. U piva se přece nebude číst z bible a v rozpustilé zábavě se nebude myslet na zodpovědnost života před Bohem. Proč je tím člověk strhován, váben a sváděn? Jsme nakloněni vice ke hříchu a ke zlému než k dobrému, žádost těla a očí nás strhuje. Kdyby nám znělo Slovo Boží bezpodmínečně, bez odmluvy a rozhodně, stavěli bychom všechno do Jeho světla, ale takto nám svět je žádostivější svojí mocí a příležitostí; není to souboj Božího a světského, ale to Boží je rozmělněno ve světském a světskými měřítky chceme držeti i církev. Lidé zodpovědní před Bohem se bojí lidí. Posviťme si konečně na to, co jsme se báli kritizovat, co nám přerůstalo přes hlavu. Jde o to Boží a ne světské a bude-li nám zábava, rozptýlení, tělo, sobecké zájmy více než Boží, pak prohrajeme všechno. Nebát se, ale ostře položit čáru mezi to světské a Boží, časné a věčné a nyní, kde budeš ty, co zamiluješ si ty víc? Bude to svět nebo Bůh? Svět nebo církev? Kéž by tu opět šlo, jako kdysi o Boží svět v poslušnosti dítek Božích!

J 5,39 – „Ptejte se na Písma, nebo vy domníváte se v nich věčný život míti, a tať svědectví vydávají o mně.“ Chcete-li žiti s Kristem, svým Pánem, přijde vám jistě otázka: Kde se s ním nejúčinněji setkám? Kde nejlépe přijdu pod dosah a vliv jeho osobnosti? Kde by nejmocněji zavanul jeho duch? Kde by se nejzřetelněji představil mé duši jako osobnost, která se chce s moji osobností potkat? Na to byla a zůstává jedna odpověď: „Ptejte se Písma, nebo vy domníváte se v nich věrný život míti, a tať svědectví vydávají o mně!“ Hledej v písmích, ponoř se do evangelií, zamiluj si Nový zákon! Obírej se jím ve chvílích meditace, čtěte si ho kolem rodinného stolu! Čiňte tak ve dnech radosti i žalu! A přijde den, že ze stránek Písma jednoho dne vyvstane On, živý Kristus, a že ti promluví: Synu, dcero, dej mi srdce své a kroky tvé cest mých ať ostříhají! A ty díš: Pane, kamkoli půjdeš, půjdu!

Jak. 1,21 – „S tichostí přijímejte vsáté slovo.“ Jest důležité, do jaké půdy jest rozsévámo semeno Božího rozsévače. Mat. 13,1-23. Jak jsme my připraveni přijmout rozsévače a jeho slovo? Jak se stavíme k Tomu, který k nám mluví nejen skrze Mojžíše, proroky, ale skrze to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu Jeho, jakožto jednorozeného Syna Božího? Vždyť Jeho slovo, jeho kázání a slyšení, jest alfou a omegou evangelické zbožnosti a víry. Na tom záleží vše. Mnohý náš vztah vystihuje zmíněné Ježíšovo podobenství. Jeden z nich naše slovo: Přijímejte s tichostí. Nikdy slovo Boží v nás nezakoření a nevzroste a nevydá užitek, nezapadne-li do srdce, které je připraveno v tichosti. Co to znamená? Že teprve tam spočine Duch svatý a začne pracovati skrze slovo na tobě, kde bude všechna zkroušenost a poníženost tebe sama. Kde ty ztichneš před Tím, který k tobě mluví, zavrhneš svoji pravdu a budeš připraven bezvýhradně dáti se poučiti Jeho slovem. Až tvoje srdce bude naplněno opravdovou pokorou a důvěrou a připraveno vzíti na se jho Jeho pravdy, tam bude Jeho slovo v dobré půdě.

Chybí nám poslušnost – neřídíme se Biblí, nepoužíváme ji v běžném životě.

Ř 12,2 – „A nepřipodobňujte se k světu tomuto, ale proměňte se obnovením mysli své tak, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá.“ To, co se zdá lidem stálé, neproměnné, lákavé, důležité a rozhodující, co pohlcuje jejich čas, zájem i peníze – svět se svými dary i přednostmi, ano svět z té nejkrásnější stránky, prohlašuje apoštol Pavel za něco co pomíjí (1.Kor. 7,31), kde se člověk musí opřít a hledat víc, aby byl “rozumějící, která by byla vůle Páně” (Ef. 5,17). To je první krok, ale nutno, nejen vědět o cestě a vůli Boží, ale v poslušnosti té Boží vůle chodit, tj. odepřít se světu. Tu člověk vidí, jak se tím mění celý svět člověka k dobrému – to je nyní proměnění hříchu a je tu člověk „dokonalý Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2.Tim. 3,17).

Chybí modlitba – modlitební zápas – pomodlí se br.farář a to stačí.

Jak. 5,16 – „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová,“ Jak snadno by člověk mohl vypadnouti z Boží milosti, svou nevěrou se zbavit cti být Božím synem či dcerou. Jsou to výzvy k zápasům víry – a to k zápasům věrným a vytrvalým. Kde však k nim vzít sílu? Bylo vždy zkušeností Božích svědků, že Bůh odpovídal na jejich modlitby Svou pomocí. Opři se o jejich příklad a učiň jej svou vlastní zkušeností!

Ef 6,19 – „Modlete se i za mne, abych oznamoval tajemství evangelium.“ Bohu nejmilejší pak jest služba opravdových svědků evangelia, těch, kteří oznamují tajemství evangelia. Není pak této bohulibé službě nejblíže ta, jíž slouží v církvi opravdoví modlitebníci? Volají k Bohu denně a vždy vyprošují na Pánu Bohu, aby dával svým svědkům sílu i moc k svědectví. Církev pak prospívá a roste tam, kde jest hojně takových modlitebníků.

Kol. 4,2 – „Na modlitbě buďte ustaviční.“ Vytrvávejme – Bůh chce, abychom ho prosili ustavičně. Neustále bděme, protože Bůh má své chvíle světla, milosti, milosrdenství i návštěv. Když jsi sám, bdi nad sebou samým. Veď vytrvalý boj proti toulavým myšlenkám. Kdo se umí doma dobře modlit, umí se jinde dobře chovat, neboť modlitba uvolňuje sílu, jež jinak v nás zůstátá utajena. A co otvírá dveře Slova a všech Božích požehnání, ne-li jazyk orosený modlitbou a srdce Duchem svatým ověnčené? Doporučuji si na internetu najít „Krátký a velmi snadný způsob modlitby“ – od Jeanne Guyon.

Duch svatý. Ř 8,9 - „Jestliže pak kdo duch Kristova nemá, tenť není jeho.“ Náležím Pánu Ježíši? To poznám podle ducha, který je anebo není mým hostem. Sladká slova, „kananejská řeč“, může býti oklamavatelnou povrchností, hra se zbožnými slovy, jež mi ukáže, dřív či později můj nutný pád a bídu konce. Často i tam, kde už se učíš duchovně chodit, zůstáváš ještě tělesným. Jen Duch Boží, Duch svatý, jejž si Kristus dokonale osvojil, tedy i Důch Jeho tě dokonale mění a vytváří tvůj osobitý život. Být Kristův znamená mít jeho Ducha, život, svobodu, sílu, čistotu lásky, podřízení vůle, možnost líbiti se Bohu, být podobný Kristu, umrtvený tělesně, znovu obživený Duchem, mít pocit syna a dědice, ujištění víry, lásky i naděje, ale také bratrský vztah k lidem jako měl Kristus.

Půst – o půstu se moc nemluví, ten patří ke katolické církvi. Joel 1,14 „Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země, do domu Hospodina, svého Boha, a úpěte k Hospodinu.“ Iz 58,5-6

Vzpomínáme a oslavujeme lidi, ale na svědectví, která nám zanechali, zapomínáme. Jedině, kdo si zaslouží naši oslavu a chválu je Pán Ježíš Kristus – hlava církve.

1.Kor. 8,6 – „Máme jediného Boha, z něhož všecko.“ Svět a život v něm jest tak proměnlivý a nestálý. Kde nalézt opěrný bod? Nezakotví-li člověk v Bohu, potácí se jako nalomená třtina bez naděje a v zoufalství. Víra v Boha, který jest počátek a konec, prapůvod všeho a cíl, jenž jest od věků do věků a v němž všechno se rodí, žije i zaniká, tato víra v Boha jediného jest mocnou oporou člověka ve všech vírech života. Bůh jest podle J.A.Komenského ono „centrum securitatis“ v nestálosti lidských životů. Je-li vše kolem nás pomíjející, on věčně žije a trvá a s ním všichni, kdož v Něm pevně zakotvili. Všechno-li je klam a šalba a smyslů našich mámení, On jest skutečnost mocná a nikdy nepomíjející.

2.Kor. 4,13 – „Majíce tedy téhož duch víry, podle toho, jakž psáno jest: Uvěřil jsem, protož jsem mluvil, i my věříme, protož i mluvíme.“ Kdo upřímně věří, že Pán Bůh vzkřísil Pána Ježíše mrtvých, ten o tom nemlčí. Čeho je srdce plno, tím ústa přetékají. Apoštol Pavel, největší svědek Krista ukřižovaného zmrtvýchvstalého v době apoštolské, připomíná, jak důležité je zmrtvýchvstání Kristovo pro křesťanský život. Nevstal-li mrtvých Kristus, daremné je kázání, marná je víra. Není svaté církve obecné, není jistoty odpuštění hříchů a není naděje života věčného. Celý duchovní život křesťanský roste z víry v Krista zmrtvýchvstalého, faktu Boží moci, jejž možno uchvátiti jen vírou. „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil mrtvých, spasen budeš. Víra pak vede k novému vyznání, k novému svědectví: Věříme, protož i mluvíme. – A nemluvíme-li, věříme? Až uvěříme, budeme mluvit, budeme o něm vděčně vypravovat všem, aby také našli spasení v něm. Pán Bůh nám dej ducha živé víry, aby o nás platilo: Věříme, protož i mluvíme.

1.Tes. 3,4 – „Aby se žádný nepohnul v takových těchto souženích.“ Apoštol Pavel musel sbor v Tesalonice náhle opustit. Do Tesaloniky poslal Timotea, aby sbor, který procházel pronásledováním, posilnil, „aby žádný nepohnul v takových souženích.“ Timoteus je jistě posiloval kázáním evangelia. Musíme-li i my skrze mnohá soužení vcházeti do království Božího, potřebujeme posilování své víry. Víra je posilována svědectvím Slova Božího provázeným požehnáním Ducha svatého. Pak je víra vítězstvím, které přemáhá svět; víra přenáší hory trápení. Věřící staví dům svého života na skále věků – Kristu. Žádný příval soužení ani žádné vichřice pronásledování a útisku nepohnou domem na takové skále. Kdo je zakotven v hlubině bezpečnosti – v Bohu – je jist, že kdyby se hory pohybovaly a pahrbky ustupovaly, milosrdenství Boží od něho neodstoupí a smlouva pokoje s Bohem se nepohne, protože to praví Slitovník Hospodin. Najdeme dnes věrné svědky evangelia, jakým byl Tesalonickým Timoteus, kteří by naše sbory posilovali u víře, „aby se žádný nepohnul v takových těchto souženích?“ Nemohl bys takovým svědkem býti ty? To bys musel býti cele vírou, láskou a naději zakotven v Kristu. Pros o to, aby ti to bylo dáno.

J 9,25 – „To vím, že byv slepý, nyní vidím.“ (6.červenec) Slepota je velikým neštěstím a utrpením. Prohlédne-li slepý, má radost a je vděčný všem, kteří pečovali o jeho uzdravení. Slepý, o němž nám vypravuje evangelista Jan, byl velmi vděčný Pánu Ježíši za své uzdravení a zastával Pána Ježíše energicky před nepřáteli. Byli duchovně slepí a bezohledně soudili Pána Ježíše i uzdraveného. Sebe považovali za lepší a zbožnější a nutili uzdraveného, aby uznal jejich autoritu a neměl v úctě Pána Ježíše, který ho uzdravil. Chtěli mu namluviti, že byl ďábelskou mocí uzdraven, že ten, který ho udravil není z Boha, protože neostříhá soboty. Soudili Pána Ježíše, hledali mrvu v jeho oku, za hříšníka ho prohlašovali a nutili uzdraveného, aby to také uznal. Ten se však radoval z toho, že vidí. A když mu k tělesnému prohlédnutí bylo z milosti přidáno duchovní vidění, když uvěřil v Syna Božího, klaněl se jemu, a radoval se jistě ještě více. To věděl, že býv slepý, nyní vidí. Pochopíte radost a vděčnost těch, jimž z milosti dáno, aby prohlédli? M.J.Hus měl jistě velikou radost, když mu Pán Bůh otvíral duchovní zrak, aby rozuměl Písmům. Vážil si pravdy Boží čisté a odmítal učení a nálezky lidské, které s Písmem nesouhlasily. Vlastní i cizí víru a život měřil pravdou Boží. Rád kázal Slovo Boží v kapli betlémské i na venkově. Byl stálý v poznané pravdě, i když pro ni musel trpěti. Byl vděčný, že vidí cestu Božího spasení v Kristu a že na Krista může vírou spolehnouti a jíti i cestou mučednické smrti s vyznáním: „Tak velikou chovám víru v Pána Ježíše Krista, že ochoten jsem pro ni v naději pokorně i smrt podstoupiti.“ Na to nedbal, že ho soudili a odsoudili lidé duchovně slepí, radoval se, že vidí víc a dál, než oni, a tak jako Pavel, podle té cesty, kterou kacířstvím nazývali, sloužil Bohu otců, věře všemu, cokoli jest psáno v zákoně a v prorocích. (Sk 24,14) I na hranici a za hranicí viděl nebesa otevřená, protože mu Pán Bůh otevřel duchovní zrak. Platí také o nás, že byvše slepí vidíme? Vidíme cestu labyrintem světa s Kristem a ke Kristu? Otevřel už Pán Ježíš náš duchovní zrak pro své spasitelné dílo? Kéž by nám památka smrti Husovy byla v tom směru požehnaná!

Tolik výňatky z Písmákova deníku z r.1944 od K.P.Lanštjáka, faráře v Praze – Žižkov. A tak bych mohla opsat celý deník, protože, co den, to perla. Jen malou poznámku. Písmákův deník jsme našli ve sběru, utržené desky a připravené ke zničení. Věřím, že to nebyla náhoda, ale Boží vedení. Nabízí se mi otázka? Co tyto P.D. znovu vydávat a třeba místo Na každý den, které já již ani nekupuji a nejsem sama. Rozdíl v obsahu uvidí každý. A věřím, že je v archívu ČCE více pokladů, ale my je nehledáme nebo nechceme hledat. Přeji všem, kteří tyto řádky budou číst, aby Slovo Boží a tyto výklady se dotýkaly vašich srdcí. Přeji všem Boží pokoj.