Po přečtení článku, který ve mně nejprve vzbudil určité naděje o trefném pojmenování nemocí naší církve, jsem byl, přiznám se, trochu zklamán. Ke cti autora slouží, že se o to alespoň pokusil, nicméně článek mi přišel trochu zmatečný. Někdy jsem vřele souhlasil, jindy jsem moc nepochopil, o čem je řeč. S čím jsem opravdu vřele souhlasil byla pak reakce br. Vokouna, stejně tak i poznámka br. Grombiříka: je-li v naší církvi nějaká krize, pak krize duchovní. Tu se snažíme zakrýt různými novotami v praxi, ale duchovní prázdnota přesto někde zůstává a žádná praxe ji nenapraví. A kde chybí jasná víra, ze které jsme schopni vydat počet, tam chybí i kázeň všeho druhu a především věro-hodnost. Obnova má tedy začít z prostřed sboru a to fundamentálním zvěstováním evangelia.