No, Adame, vím, co tím máš na mysli. Ale církev nemůže zase úplně žít ke společnosti zády. Ostatně společnost je církví frustrována velmi často proto, že od ní má velká očekávání. Jednou jsem našim studentům například dal za úkol prozkoumat morální úroveň debat na Evangnetu, a byli otřeseni, když četli, jak na sebe dokáží křesťané zle a podle útočit. Pohybuji se v církevním školství, kde je plno nevěřících učitelů i žáků, a všichni mají vzdor svému atheismu velká očekávání, zejména se domnívají, že v církevním prostředí budou lepší mezilidské vztahy a motivace k práci. Bývají pak krutě zklamáni.

Jistě, mohl bych je poučit, že i my jsme jenom lidé hříšní, že se lišíme tím, že své hříchy vyznáváme a poroučíme milosti Kristově. Ale právě když si něco podobného představím tuším, že bych tím milost Boží znevažoval. Byla by to jen sprostá výmluva a lakování něčeho, co být skutečně nemá. Není to třeba příklad, kdy nás očekávání společnosti zase naopak vrací k něčemu, co jsme i v Božích očích zanedbali?

Je naslouchání a naslouchání. Nemůžeme veřejnost povýšeně ignorovat. Musíme jí umět naslouchat stejně, jako Bůh umí naslouchat nám, jako bychom se měli umět vnímat a naslouchat si i navzájem. Musí nás tedy pohled veřejnosti zajímat, to neznamená, že se jím musíme dát beze zbytku řídit.