Milý Tomáši,

Nevím, zda první reakce zaručuje nejmoudřejší. Něco vážného jsi chtěl sdělit, a proto by stálo za to, nechat to napřed uležet. Ve svém případě jsem dokonce uvažoval, nereagovat vůbec. K reakci mě přiměla až zjevná podpásovka sestry pražské seniorky.

Analysuješ ČCE, její duchovní i laiky, zároveň sekulární kontext. Někdy se v tvých vývodech nevyznám, protože tam, kde na jedné straně tešeš faráře a laiky za nějaké nešvary, současně dodáváš, že lepší práce zárukou úspěchu není. Tam, kde tešeš společnost, zároveň vedeš (a moudře) ČCE k přerušení pupeční šňůry s touto, k postavení se na vlastní nohy, místo potupného škemrání, či dokonce zvrhlého chytračení. Mám z toho pocit chvílema takového neurčitého mlácení na všechny možné strany. Ale úvodem jsi nás varoval, že to tak bude.

Úplně přesvědčivě mi tvůj článek nezněl, ale nechtěl bych, aby pro takové osobní útoky, jako byla ona první reakce, zapadlo to podstatné - má to být výzva k diskusi.

Mám-li tedy ke tvému článku výhrady pak tedy tu, že jsem se (kromě vtipu, tím se u nás spolehlivě zazdí kde co) v tvém článku žádného pokusu o řešení nedočkal. To co nakonec v posledním odstavci nabízíš, nelze nazvat řešením, neboť to nic nevyřeší. To by vedlo "jen" k tomu, že bychom se jako církev konečně zachovali správně. Ale správné jednání nemůže být vypočítavé. Musí být prostě jen správné. Musím tě jen opravit: ve statistikách nejsme sami, kdo nenavyšoval uměle stav duchovenstva, vedle nás byli jmenováni i katolíci.

Myslím však, že jsi nejmenoval všechno. Mohlo by se také zmínit, že celkově je již tradičně práce v ČCE orientována na budování sboru. Sbor se stává modlou církevního života. Už z Hrejsy jsou zřejmé důsledky: bez příkras uvádí, jak už v době toleranční mnohé evangelické sbory pracovaly proti sobě. Přitom by bylo dobré, kdybychom místo sboru pracovali na vinici Páně. Mluvili o Jeho velikých skutcích, a ne svých, svých farářů a zasloužilých bratří a sester. Vím, jak se cukají mnohé sbory, kdyby měly spolupracovat s některým sborem, že si faráři (včetně těch pilných a lrogresivních) navzájem házejí klacky pod nohy, šíří o sobě pomluvy a jiné, to přece sám dobře víš. Koho to potom ale zvěstují a káží? Je to jen antiklerikalismus a předsudek společnosti, když takové církvi nevěří? A nad to, vytýkáš jedněm lenost, chválíš zapálení druhých. Možná ti ale ušlo, jak ti zapálení obsazují více funkcí, než je v reálných lidských silách obsáhnout, neumějí pracovat týmově, podělit se o služby a charismata, druhé od služeb vytěsňují. Jaký div, že se do nich v církvi pak nikdo nehrne? S tím souvisí i soupeření různých hnutí a skupinek, které hamoní fuhnkce prostřednictvím svých stoupenců, jen aby se k nim nedostali z tábora druhého. Ať už je toto funkční obžerství jen osobní obsesí či strategií skupin, důsledky jsou jasné: jedna žába ovládne spoustu služeb, které sice nevykonává (jak by mohla, když má toho tolik?), nic nefunguje, ale můžeme si plácat po ramenou, jak jsme dělní.

Ale ani to není nejdůležitější. Důležité je, proč tu tedy dále jsme? Co s tím, jestliže duchovní a morální argumenty v církvi neznějí přesvědčivěji než pragmatické? Není hlavní problém v tom, zda je v ČCE skutečně ještě víra, zda už jen nepřežíváme. Kdybyby tomu tak mělo být dále, má cenu v tom pokračovat?