Za ten výrok se omlouvám, byl napsán v afektu, ostatně jako většina toho, co jsem zde napsal…

Pokusím se jej však vysvětlit.

Znám jednu stanici ČCE (nebudu jmenovat) kde někdy na počátku devadesátých let postupně a nepochybně zázrakem vznikla skupinka lidí. Aby to nebylo tak idylické, tak tato skupinka už asi deset let spíše stagnuje, neroste. Přesto si její zakladatel spolu s farářem daného sboru vysnili nový sborový dům. Tento sborový dům byl také nakonec postaven, ale osobně se nemohu zbavit dojmu, že spíše než, že by toto dílo bylo dáno tak nějak z boží milosti a jako výsledek intenzivního zápasu, hledání a modliteb, bylo takříkajíc vydupáno ze země. Peníze na ně přišly ze všech možných fondů, mj. od spřátelených sborů z Německa a Rakouska. Otevření bylo velikou slavností na níž se především děkovalo přítomným zástupcům dárců, ale o Kristu přítomná (nevěřící) veřejnost neslyšela mnoho, přestože to byl na dlouho poslední den, kdy přišla a byl jí plný sál. Na závěr byla Večeře Páně a přítomní nevěřicí hosté stáli vzadu a klopili zraky, protože pořádně nevěděli co mají dělat a co se to vlastně děje…

Přestože se stále mluvilo o tom, jaké možnosti nový sborový dům přinese, je dnes využíván prakticky pouze pro nedělní bohoslužby, na něž nevěřící lidé stejně nepřijdou… Jakékoli misijní pokusy dávno ustaly a sboreček připomíná skupinku unavených lidí, kteří by především sami potřebovali hlubokou pastorační pomoc…

Vedle toho mohu dát příklad sboru jehož jsem členem a který vznik před osmi lety. Dnes má odhadem kolem sedmdesáti (nevím to z hlavy) členů, stačil založit jednu misijní stanici, udála se zde řada křtů, přišla řada nevěřících lidí a když jsme vybírali peníze na byt pro vikáře, který působí ve zmíněné stanici, tak to bylo s bázní a třesením, protože tři miliony jsou hodně velká částka… Ale nepochybně zázrakem se všechny ty peníze podařilo velice rychle shromáždit a byt zakoupit…

Nechci působit dojmem, že se vytahuju, ale vnímal jsem obojí, jak stavbu sborového domu v nejmenovaném městě tak sbírku na byt v našem sboru a byla tak zcela jiná atmosféra, zcela jiný duch…

Strašně moc bych ČCE přál, aby její sbory nezely prázdnotou, aby byla v Kristu silnou církví, která má co nabídnout lidem, ale stále znova se nemohu zbavit dojmu, že řada farářů už dávno zapomněla kázat Krista ukřižovaného a už jenom s velikým vypětím a uštvaností udržují provoz ve svých poněkud vylidněných sborech, ve skupinkách deseti lidí pořádají nákladné opravy sborových domů, které jim padají na hlavu a nic jiného jim nezbývá čas…

Možná (a to píšu jako milovník umění) by bylo lepší, kdyby ty rozlehlé stavby třeba i zchátraly a spadly, ale kazatelé zvěstovali takové Slovo, že se nevěřící lidé uslyší a půjdou za nim… Nic víc a nic míň… Pozice udržovatelů tradic je nejen nevděčná, ale myslím, že i chybná…