Odpověď na příspěvek: Re: kamarád co soudí...

Od: Uživatel Evangnetu Robert Jan Hřebíček <>
Kdy: 26. 11. 2006 05:36
Předmět: Re: kamarád co soudí...

Pane Brodský, díky a kloubouk dolů – dostal jsem, po čem jsem tu tak křičel, plné podnětů k zamyšlení. Váš příspěvek na mne působí jako zastavení se na cestě a ohlédnutí – zkusil jsem to taky a v jedné věci Vám dávám za pravdu, že je tu skutečně spleteno více témat dohromady. O článku Přehlížené stáří píšete, že „do teologické otázky (jak postulovat funkci faráře k jednotlivým generačním skupinám dnes) najednou vnáší sociální rozměr, který poblematiku diferencuje.“ Mám za to, že ta různá témata jsou spletena nenáhodně a že to „theologické“ je s tím „sociálním“ spjato těsněji, než se na první pohled zdá. A že, viděno en bloc, se odhalilo nejbolavější místo současné ČCE.
Těší mne, že otázku „jak postulovat funkci faráře k jednotlivým generačním skupinám“ chápete jako theologickou. Není to tu zvykem. Rozdílně jsme postavili odpovědi v tom, že Vy vnímáte potřebu hovořit o 15 letém na rozdíl od toho 80 letého, tedy farář pro mládež má smysl a měl by smysl i farář pro jiné skupiny. Já se tohoto úhlu pohledu zříkám zcela programově. Jeho problémem je paušalizace. Právě pro rozdílnou míru zkušeností, různou životní dráhu může být mezi dvěma vrstevníky větší rozdíl ve vnímání „toho důležitého“ v jejich životě, než mezi určitým 15 letým a 80 letým. Rozhlédněte se po lidech kolem sebe – zkušenosti sebebohatší nikdy nikoho ke Kristu nepřivedly. A jak tuhle mnohost charkterů ošetřit? K čemu si držet zvláštní postupy a inštance například pro „mládež“, když je to – půjdete-li zkoumat „kus po kuse“ - pojem široký prakticky jako „člověčenstvo“? Co mládež spojuje, kromě nízkého věku a vysokého výskytu akné? Co spojuje ty atlety s novinama otevřenýma na sportovní stránce s těmi zahloubanými brejlovci, kteří dovedou být ve dvanácti staří jako lidstvo samo? Nic – ani vkus, ani míra znalostí, ani míra zkušeností. Ani zakoušená tíseň či bolest či radost. „Být mládež“ není žádný společný jmenovatel, na jehož základě by něco mohl postavit bohoslovec, farář, kazatel. „Být křesťany“, to je ten tmel, pracovní prostor.
Jeví se na první pohled velice rozumně a velice rozumně zní v tomto punktu nejenom Vaše argumentace, ale i pana Žárského důraz na vývojovou psychologii, když řekneme, že mladým se o „tom důležitém“, co jako křesťané chováme a předáváme dál, má mluvit jinak než těm starším. Ale v praxi je to jinak a důkazem toho jsme třeba my dva, Vy a já. Tipuji, že jste přec jen o nějaký pátek starší než moje maličkost, a přesto – „hřích, spása, pokání“ znějí mému uchu mimořádně potentně a to už od doby, kdy jsem vyznávajícím křesťanem, tedy od mých 14ti let. Vy zase říkáte, že vám tato slova znějí cize. Hranice srozumitelnosti „staré řeči“ očividně nevede mezi „starými“ a „mladými“ v církvi, tak jaképak rozlišování na mladé a staré. Problém je spíše v důležitosti těchto slov – ne v jejich slohu; v tom, že spolu s nimi se v některých kruzích ČCE rezignovalo zjevně i na jejich obsah.
Zatím totiž nějaký „mladistvý“ ekvivalent k těmto slovům podán nebyl (nebo ano?), a podobně je tomu třeba s Trojicí. Kdybych tu vyhlašoval, že nevěřím v prázdný hrob nebo narození z Panny, nikdo si toho nevšimne – vyhlašuje to totiž kde kdo, aniž by se kdo obtěžoval s tím, vysvětlit svůj novátorský přístup. Obsah, kterému křesťanství (nejen protestantské) přikládalo klíčovou úlohu, se dostal na vedlejší kolej, zatímco něco, po čem tu bez mála 2000 let nikdo ani neškytnul (například instituce faráře pro mládež) teď vyhání krevní tlak vzhůru, ledva se o to někdo jen otře. A když se ptám proč, vyfasuju ne nové vyjádření starého obsahu, ale vývojovou psychologii - teď samozřejmě nemám na mysli Vaši odpověď, ta se mi líbila daleko více. Hranice, kterou lze mezi diskutujícími na tomto fóru pozorovat, odděluje rozdílné pojetí obsahu, ne jen jazyka.
Smysl základních pojmů obsahu křesťanské víry nejen že není těžké pochopit, není jej ani potřeba pochopit – bez toho, aniž bychom je už měli za vlastní, totiž žádný obsah ani není. Kde se neužívá slova hřích či spása, není v oběhu ani obsah křesťanské víry, a naopak – setkání se Vzkříšeným, jež provázi rozpoznání tísně a bídy vlastní existence a vyslechnutí osvobozující odpovědi na ně, samo zakládá nutnost držet obsah víry, který nakonec nejde opsat jinými slovy, než jaká se používají už velmi, velmi dlouho. A jakým už velmi douho rozumí nebo nerozumí staří jako mladí.
Dost už o pojmech a o jazyku – vidím, že k totmuto tématu se už vyjádřil v čerstvém příspěvku Adam Balcar. Tohle povídání o mládeži a o farářích pro mládež (nebo vlastně pro jakoukoli jinou „cílovou skupinu“) mě tak pálí (ačkoli s tím vlastně nemám mnoho co do činění) protože se smutkem sleduji, jak církev dnešních dnů zahazuje to, co jí po dobu její existence dávalo smysl a drželo ji při smyslech, a chytá se toho, co jsou obyčejné kupecké praktiky tohohle trhu marnosti, na němž se coby lidé pohybujeme. Ptáte se, odkud se vezme za nějaký čas alespoň těch pět babiček, když dnes nebudeme pracovat s mládeží (jako kdyby těch pět babiček nemohlo uvěřit třeba až v důchodovém věku). Inu – zeptejme se těch denominací, které se vývojovou psychologií moc nezabývají a sázejí na starý obsah křesťanské víry - narozením z panny počínaje a těla z mrtvých vzkříšením nekonče. Ty totiž rostou nejrychleji a o babičky nikdy nouzi mít nebudou. Nejspíš bychom se však takto ani ptát neměli - narážím na křišťálově čisté shrnutí, které podal v závěru svého příspěvku z 23. 11. Pavel Šindler.
Prosím o prominutí, že, ať se snažím jak chci, nějak nedovedu být stručný. Snad příště. Přeju hezký den.

Přidat příspěvek:


















Ověřovací kód