Milý bratře,

upřímně děkuji za vaši reakci, protože v podstatě shrnuje většinu postojů, vůči kterým jsem se já osobně (nemohu mluvit za kolegy) svým přízpěvkem k našemu společnému článku chtěl vyhranit.

Píšete: "Možná právě proto je třeba institucionalizovaných farářů pro mladé, aby je měl kdo do toho kostela přitáhnout. A na druhou stranu, aby mladí měli na koho do toho kostela chodit." CHODIT NA NĚKOHO - to považuji snad za nejzávažnější nešvar naší církve. Totiž pojetí duchovního jako středu bohoslužeb. Dokonce i v katolickém pojetí duchovního jako kněze je jeho ústřední role dána jeho svěcením, nikoliv jeho osobností. Proto, alespoň co je mi známo, nepůsobí výměna duchovního ve farnosti takový zvrat jako je tomu v církvi naší. Prostě nastoupil jiný služebník, možná osobně sympatičtější více či méně, ale jede se dál. V každém kostele se dá čekat něco podobného, katechumenát v jedné farnosti neznamená, že v jiné farnosti musím vše přkopat, protože pan farář to "pojal" nějak po svém, originálně.

Oč více by to tak mělo být v našé církvi s jejím, bibličtějším, všobecným kněžstvím. Kžadý, kdo svou trchou přispívá k oslavě Boha, ať jako farář, účetní, uklízeč, nebo jen řadový zpěvák při bohoslužbách, je knězem. Duchovnímu pak náleží zejména bdít nad kázáním božího slova a vysluhováním svátostí. Jen péče o to, co je v církvi ústřední mu dává čestné místo prvního mezi rovnými. Čelný je jeho úkol, jeho osoba samotná by měla stát v pozadí. Ideální stav je ten, kdy jeden farář odejde, zaklapne Bibli, druhý přijde, otevře ji na tom samém místě a jede dál, bez větších otřesů.

Často jsme bohužel svědky pravého opaku. Relativizuje se Písmo, svátosti se téměř nevysluhují. Co tedy zbývá? Osobní charisma duchovního, který se horečně snaží zaujmout svou osobou, svým vtipem, svou liturgickou tvořivostí. Který organizuje různé zábavné akce.

Zmiňme jen krátce, že to samo je špatné - nevěříme ve faráře, ale v Krista, oslava Boha je rovným dílem úkolem celé církve. Účetní sboru je stejně podstatná osoba jako farář.

Zcela zřejmé jsou praktické důsledky,na které bohužel lidé slyší víc, než na arguementy Písma. Navštivte libovolný ze sborů, kde dříve působila nějaká farářská legenda, "na kterou se chodilo". Z davu zájemců, často mladých, jich tu již mnoho nenajdete, spíše ty věřící, kteří tam věrně chodili už před tím. Pokud přece zůstali, odchod populární osobnosti je pro ně traumatem, které se léčí třeba půl funkčního období nového duchovního.

I z hlediska jednoty církve je takový stav velmi neuspokojivý. Může se vám snadno stát, že co vás farář na jednou sboru naučí, to druhý v rámci svého "originálního pojetí" popře, nebo se tomu rovnou vysměje. Kážeme stále ještě Krista, nebo už jen sami sebe?

To je tedy má první námitka, rád budu v diskuzi pokračovat i v jiných bodech. Pro zatím toto, ať je celá debata přehlednější.

Tomáš Pavelka, farář v Lounech

P.S. Aby bylo zcela jasné, že mé námitky jsou rázu theologického, nikoliv věcí mé situace: S mládeží běžně pracuji, tak jako s každou jinou skupinou. Za své roční působení jsem vykonal 3 křty - všechno mladí lidé, kteří se dále aktivně účastní života církve, v současnosti připravuji jednoho katechumena ve věku 18ti let, dalšího zájemce o křest, pravidelného účastníka se chystám oslovit. Letos v říjnu jsem jako duchovní přednášel na gymnáziu a chstám se znovu. S naší mládeží nacvičujeme, jako loni, divadelní hru za účasti 4 herců ze sekulárního prostředí, z nichž někteří projevují opatrný zájem o víru. Divadlo je pro mne práce navíc, která mne baví, misijní záměr tu ani nemám, protože by to nebylo čestné - jde o divadlo, ne o křest. Přesně to, co nechci je někoho "přitahovat, podchycovat". To, jak věřím, musí učinit sama síla evangelia, o kterém jsem ochoten svědčit komukoliv, kdo má zájem. S mládeží jezdím na výlety, koukám na filmy, jednou jsem hrál fotbal - ale ne "pracově", ale proto, že jsem měl zrovna volno a rád ho trácím s lidmi, které mám rád.