V případě alkoholika jsou zjevné škody na životě, na blízkých, na majetku. Bije své blízké, propíjí výplatu, může mi pozvracet auto. Je dobře dát mu najevo razantní zpětnou vazbu, zvláště když jsem jeho řáděním zasažen, když řeším problémy, které způsobil. Tento aspekt ale u mnohého církevního napomínání není přítomen: je tu absence škody i absence legitimity někoho za něco kárat, tepat, usměrňovat. Třeba zrovna sexuální orientace, o které mělo být původně toto vlákno, nemůže být v respektující společnosti jakkoli kritizována, zpochybňována. Nebo když zde jistý nejmenovaný presbyter před určitou dobou psal, jak tepou svou dceru za to, že si našla nevěřícího manžela - z toho mi nefalšovaně navaluje.

"Láska se odvažuje předpokládat, že je nade mnou i nad tím druhým nějaké dobro, které nás oba přesahuje" - poněkud bezobsažné. Ta formulace pracuje s jakousi naivně platónskou představou dobra jako předmětnosti, kterou je možné celkem nekomplikovaně mít, dosáhnout a předat druhým. To se lehko řekne, že vím, co je dobro a že chci, aby ho druzí následovali. Pak se často ukáže, že dobro žádným dobrem není, zvěstovatel údajného dobra je akorát sebevědomý a manipulující až na půdu a překlad toho "dobra" do reálií života někoho druhého se nemůže zdařit - protože co pro jednoho lék, pro jiného jed.