Postavení ČCE v právním řádu České republiky

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Postavení ČCE v právním řádu České republiky

Normy konfesního práva toho kterého státu do značné míry ovlivňují působení církví na jeho území. Nejinak tomu bylo a je i v případě působení těchto norem na Českobratrskou církev evangelickou.

období první republiky

První Československá republika (1918-1938) převzala, co se týče regulace postavení církví, právní normy rakousko-uherské monarchie. V průběhu jejího trvání byl tento stav pouze nesystematicky doplňován právními normami československého státu. Přes hlasy, jež při vzniku první republiky volaly po odluce státu od církve, zůstal rakousko-uherský model kooperace státu a církví v platnosti po celou dobu trvání tohoto státního útvaru. Prvorepublikové ústavy zaručovaly svobodu náboženského vyznání, otázku právního postavení církve ve státu však neřešily. Tato otázka byla upravována toliko na úrovni zákonů a postavení evangelických církví tak bylo po celou dobu trvání první republiky upraveno tzv. Protestantským patentem, tj. patentem č. 41/1861 ř. z.
Českobratrská církev evangelická vznikla na sněmu v Praze ve dnech 17.-18. prosince 1918 oddělením od Evangelické církve augsburského a helvetského vyznání, ve které byli evangelíci v rakouské části rakousko-uherské monarchie organizováni. Právním předpisem, který prozatímně upravoval vnitřní poměry nově vzniklé církve bylo Církevní zřízení Evangelické církve augšpurského a helvetského vyznání z 15. prosince 1891 (č. 4/1892 ř. z.). Dne 13. ledna 1922 bylo vydáno první Církevní zřízení Českobratrské církve evangelické, jež bylo uveřejněno vyhláškou Ministerstva školství a národní osvěty ve Sbírce zákonů a nařízení z roku 1922 pod číslem 64. Českobratrská církev evangelická tak mohla v souladu s Protestantským patentem podle svých vnitrocírkevních předpisů v době první Československé republiky poměrně svobodně a bez výrazného státního ingerování spravovat své záležitosti.

období komunistického státu

V době totalitního komunistického státu (1948-1989) bylo postavení církví určeno dvěma konfesněprávními zákony. Zákon č. 217/1949 Sb. zřizoval Státní úřad pro věci církevní a zaváděl nad církvemi, společně s prováděcími předpisy, přísný státní dozor. Úkolem úřadu bylo dle § 2 tohoto zákona: „…dbáti o to, aby se církevní a náboženský život vyvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidově demokratického zřízení“. Druhým zákonem byl zákon č. 218/1949 Sb., kterým se sice stát, byť na velmi skrovné úrovni, zavazoval platit duchovní církví, nicméně účelem tohoto zákona bylo především umožnit státu vykonávat nad církvemi dozor. To se dělo především pomocí ustanovení, která stanovovala jako podmínku vykonávání duchovenské činnosti státní souhlas. Ten bylo možno (v praxi se tak často stávalo) duchovnímu kdykoliv odebrat. V období komunistické diktatury tak byla církev pod neustálým dohledem totalitního státního aparátu.

období od roku 1989 do současnosti

Pád komunistického režimu znamenal konec restriktivního přístupu státu k církvím a náboženským společnostem. To se projevilo hned počátkem roku 1990 novelizací zákona č. 218/1949 Sb., když došlo k odstranění onoho ustanovení o státním souhlasu k výkonu duchovenské služby. V „polistopadové euforii“ byl vydán zákon č. 298/1990 Sb., kterým došlo mimo jiné k vydání části majetku protiprávně zabaveného především římskokatolickým řádům a kongregacím v padesátých letech 20. století.
Základ novodobé úpravy konfesního práva v tehdejší Československé federativní republice položily články 2, 15 a 16 Listiny základních práv a svobod, která se po rozdělení federace stala součástí českého ústavního pořádku. Čl. 2 Listiny zaručuje nevázanost státu na určitou ideologii či náboženství, čl. 15 odst. 1 Listiny zaručuje svobodu náboženského vyznání, čl. 16 odst. 1 svobodu projevu náboženského vyznání. Čl. 16 odst. 2 pak zaručuje nezávislost církví od státu při spravování vlastních záležitostí.
Prvním „polistopadovým“ zákonem, který nově upravoval vztah mezi státem a církvemi a který již vycházel z principů demokratického právního státu a navazoval na výše uvedená ustanovení Listiny a mezinárodních smluv, se stal zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností.
Dalším zákonem, který nahradil zákon č. 308/1991 Sb., byl zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Ten je platný dodnes. V souvislosti s přijetím tohoto zákona se strhl spor o povahu právní subjektivity církevních institucí, který skončil až rozsudkem Ústavního soudu České republiky. Ve svém nálezu Pl. ÚS 6/02 se Ústavní soud, coby nejvyšší soudní instance České republiky, vyjádřil nejenom k problematice církevních právnických osob, ale předestřel, jak je potřeba chápat postavení církví ve státě, tj. z jakých principů je při tom potřeba vycházet.
Prvním a základním principem je „princip laického státu“, jak jej stanovuje čl. 2 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje náboženský pluralismus, zákaz diskriminace či zvýhodňování jednoho náboženství či ideologie (včetně atheismu) a oddělenost státu od konkrétních náboženských vyznání.
Princip náboženské svobody je proveden čl. 15 odst. 1 a čl. 16 Listiny. Čl. 15 odst. 1 Listiny zakotvuje svobodu svědomí a náboženského vyznání, čl. 16 Listiny pak zakotvuje svobodu projevu a výkonu náboženského vyznání. Zatímco u svobody svědomí a náboženského vyznání Listina nestanovuje podmínky pro omezení tohoto práva a omezení tohoto práva tak nepřipouští, výkon svobody projevu a výkonu náboženského vyznání může být z důvodů čl. 16 odst. 4 Listiny zákonem omezen. Ústavní soud zdůrazňuje, v odvolání na svou dřívější judikaturu v této věci, že se jedná o omezení těchto práv, nikoliv o jejich úpravu státem. Ústavní soud pak konstatuje, že stát do činností církví týkajících se jejich vnitřních záležitostí nesmí nijak zasahovat. Pokud se jedná o vnitřní organizaci církví, není principielně možno rozhodnutí týkající se vnitrocírkevních záležitostí přezkoumávat před státními soudy: „Garance svobodné organizace a správy vlastních záležitostí totiž představuje nezbytný předpoklad pro svobodu náboženského života a působení církve, vyžadující pro zachování jejích úkolů svobodu stanovení organizace, prosazování norem a správy.“ V případě Českobratrské církve evangelické tak jsou její záležitosti řízeny autonomně bez zasahování státu, a to v souladu s jejími vnitorcírkevními právními předpisy, tj. Církevním zřízením Českobratrské církve evangelické a na něj navazujícími řády.
K úkolům církve ve společnosti se Ústavní soud vyjádřil proti snahám Ministerstva kultury chápat církve toliko jako kultovní spolky, když převzal část judikátu německého ústavního soudu (BVerfGE 70/138) a citoval:
…pojetí katolické církve zahrnuje výkon náboženství nejen v oblasti víry a bohoslužby, nýbrž také svobodu k rozvoji a působení ve světě, což odpovídá jejím náboženským úkolům. K tomu patří obzvláště charitativní působení. Aktivní láska k bližním je podstatným úkolem křesťanů a křesťanskými církvemi je chápána jako základní funkce. Nezahrnuje pouze církevně zajišťovanou nemocniční péči, nýbrž obecně je podle základních náboženských požadavků orientována na zabezpečení potřebných lidí včetně jejich výchovy a vzdělání.
Zákon č. 3/2002 Sb. kromě základního vymezení postavení církví ve státě stanovuje oprávnění veřejnoprávní povahy, jež mohou církve, které splňují zákonem stanovené podmínky, využít. Výkon jednotlivých oprávnění upravují zvláštní právní předpisy. Českobratrská církev evangelická jednotlivých oprávnění využívá. Jedná se o tato oprávnění:
  • vyučovat náboženství na státních školách,
  • vykonávat duchovenskou službu v ozbrojených silách ČR a v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova,
  • být financován podle zvláštního předpisu o zabezpečení CNS,
  • konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky,
  • zřizovat církevní školy podle zvláštního předpisu,
  • zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovního v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství či s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství.

Od listopadu 1989 do dnešních dnů nebyla systematicky vyřešena otázka restituce církevního majetku zabaveného komunistickým režimem (týká se to ovšem především majetku římskokatolické církve). Stejně tak nebyla systematicky vyřešena otázka financování církví, tj. zejména platů duchovních. Státní subvence církví se tak dodnes řídí novelizovaným zákonem č. 218/1949 Sb., tedy zákonem z doby komunistické diktatury. Současná vláda přišla s návrhem zákona, který tyto otázky řeší, nicméně vzhledem k složité politické situaci je otázka přijetí tohoto návrhu a konečná podoba řešení ve hvězdách.
(Jan Soběslavský)

ČCE průvodce (sekce)

Postavení ČCE v právním řádu České republiky (článek)

Navigace