Anděl nebo ďábel? Aneb jak hledáme média

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Anděl nebo ďábel? Aneb jak hledáme média

„Televize, jak velký by to mohl být apoštol!?!“, zvolal kdysi student katolické theologie při konkurzu na moderátora Křesťanského magazínu. „Ďáblova bedna“, šuškaly i stěny při setkání duchovních převážně světloplaché českobratrské církve, bez ohledu na délku jejich druhotných pohlavních znaků a míru zařazení do struktur raně kapitalistické české společnosti let devadesátých. Když nadšeně „nezávislá“ média sestoupila z říše teoretických snů o prezentaci církve ve státních ideologických médiích doprostřed církevního života jako reálná výzva, nalezla církev vnitřně rozdělenou na dva vyhraněné tábory. Těžko říci, nakolik se v tom zračil rys naší národní povahy „ryc anebo nic“ a nakolik to odráželo vždy poněkud ambivalentní odpověď na nelehkou otázku po schopnosti moderních médií zprostředkovat nejhlubší prameny evangelia. Jisté je jen to, že ze samé podstaty věci ti dva (medium a evangelium) nejsou Romeo a Julie.
Nadšených mediálních evangelizátorů bys v naší církvi napočítal na prstech jedné ruky. Mnohem více je v mediím přejném a rozhodně menším táboře těch, kdo sní o vlivné přítomnosti evangelíků v mediální krajině, intuitivně vnímané jako rozhodující faktor pro postavení církve ve společnosti. Media přece rozhodují o tom, kdo a co je důležité už jen tím, o čem informují a o čem ne. Kdo není v médiu, jakoby nebyl. Zdánlivě plytce naivní formulka, hodná snad tak stranických sekretariátů či stárnoucích hvězd, je žel mnohem blíž k pravdě, než by většina z nás chtěla. Hned po rodině (často nekompletní) média otevírají (s nárokem na kompletnost) člověku svět. Bytosti, která se rodí nehotová a musí být „dopečena“ vztahy ke svému okolí, nabízejí média to, s čím po staletí obchodovala církev: předvařený referenční rámec, rastr, který přiložen ke složitému světu, nabízí jednoduchou odpověď typu: černá / bílá. Neúčast na této masové výchově má, zdá se, jedinou alternativu: pomalu se sunout do propadliště dějin.
A tady obvykle nasazují mediální skeptikové. Média svět trivializují, polarizují a rozdrobují hledání pravdy na obchodovatelné a prodatelné „informace o“, které vůbec nechtějí vést k činům, což je v příkrém kontrastu se světem biblických svědků. Ve věku zábavy představuje mediální „infotainment“ (zábavné informování) karikaturu Pavlova „všechno zkoumejte a co je dobré, toho se přidržte“, protože události a jejich uchopení slouží především marketingovým záměrům zvýšení sledovanosti, poslechovosti či čtenosti. Tolik pohrdaná bulvarizace je zabudovaná v samém jádru médií, postavených na komerčním principu: čím více čumilů, tím lépe se prodávají.
Divák, posluchač, čtenář je prodáván inzerentům a jen šťastnou shodou okolností se tak zatím děje cestou nabídky komponovaných programů či článků. Bude-li prodatelná modrá obrazovka, „růžový šum reproduktoru“, případně abstraktně umouněné stránky novin, skončí zbytečně pracné a drahé vyrábění pořadů. Takovému manipulátorskému médiu chcete svěřit to nejcennější, co církev má – evangelium?, ptají se právem skeptikové, z nichž mnozí dotáhli do důsledků známou tezi: „nezáleží na tom, na co se díváte, nýbrž že se díváte“, a „ďáblovu bednu“ přikryli dečkou.
Takže: Být či nebýt v médiích, žít či nežít s médii? To první je snad otázka volby, ale obávám se, že to druhé ne. Náš svět je tak prostoupen médii, že není kam utéci. I Komenského růžový palouček a lesní úkryty českých bratří dnes vibrují vlnami všech vlnových délek. Média jsou nenápadně všudypřítomná jako vzduch, který dýcháme. I zapřisáhlí mediální nekuřáci inhalují jejich kouř, většina navíc dobrovolně sahá po „bílém médiu“ – internetu. Zdá se být rozumným naučit se s nimi žít a porozumět jejich nebezpečným i pozitivním stránkám.
Je mnoho důvodů tvrdit, že mediálně zdravě skeptická českobratrská církev, která se díky Bohu už před mnoha staletími rozešla s myšlenkou své zodpovědnosti za správu společnosti (a tudíž i s nutností „mít své lidi“ na rozhodujících místech), odolá pokušení nechat se vlákat do shora popsané pasti „anděl nebo ďábel“. Trénovaná léty života menšinové církve, jejíž devizou nejsou zástupy, nýbrž více či méně vonící společenství konkrétních sborů, má šanci udržet si „zdravý rozum“ s jasným vědomím, že základním principem komunikace evangelia je a vždy bude živé společenství svědků, dotknutelných, zranitelných a právě proto důvěryhodných. Vše ostatní je druhotné a pomocné, byť si v případě médií slibují statisíce, ba milióny potenciálních adresátů něco jiného.
Přistoupit k médiím věcně znamená porozumět charakteru jejich zprostředkovatelského úkolu, znát a respektovat co umějí a co neumějí. Televizní médium například nemá rádo velká gesta, exaltovanost a hotové pravdy. Fandí věcem v procesu, hledání a pozvání na cestu. Ale taková je přece i kristovská víra, která rozhodně nespočívá v souhlasu s nějakým učením či institucí, nýbrž ve vztažené ruce, v prvním kroku důvěry a naděje proti naději. Církev, která sebe samu nechápe jako ústav spásy a nazývá se communio viatorum (společenství poutníků) pro to rozhodně má ty nejlepší předpoklady.
Historie vzniku náboženských redakcí v České televizi i v Českém rozhlase může posloužit jako doklad, že se, jakkoli mediálně netrénovaná, naše církev hluboce zapsala do ekumenického ducha pionýrských let náboženských pořadů, který trvá dodnes a rozhodně patří mezi základní stavební kameny nesnadného zakotvení nové a nezvyklé tématiky v dříve protináboženských médiích. Jednoznačnou podporou snahy tvůrců soustředit se na společné křesťanské prameny víry a nekopírovat plytké politické pojetí vyváženosti vysílání, ve smyslu přesných minut vysílání pro jednotlivé konfese, spoluvytvářela klima pro svobodnou tvorbu spolupracovníků náboženských redakcí. Ty tak postupně přestávaly být chápány jako pátá kolona církví v médiích a postupně získávaly i profesní žurnalistickou prestiž.
Jinak se ovšem charakter a frekvence náboženských pořadů v obou médiích výrazně lišily. Rozhlas se svými mnoha frekvencemi poskytl od samého počátku veliký prostor pro náboženské pořady mnoha forem, od diskusních pořadů až po pravidelné nedělní bohoslužby. Mnohonásobně dražší televizní produkce na dvou kanálech vedla k vytvoření v zásadě jednoho ostrůvku náboženských pořadů v nedělním odpoledni, navíc sdíleného třemi redakcemi, v Praze, Brně a Ostravě, s dosti odlišnou dramaturgií. Od původního magazínu, přes monotematické pořady publicistického typu, dospělo vysílání do současné podoby dokumentu pod hlavičkou cyklu Cesty a následného Křesťanského magazínu. Vše doplněno pětiminutovým Svátečním slovem a bohoslužbami z domova i ze zahraničí při příležitosti hlavních svátků.
Je nesporné, že média jsou vlivnou formativní silou veřejného mínění a jejich čistota je přinejmenším tak závažná, jako čistota vzduchu, který dýcháme. Věrna svému učení, že církev zde není pro sebe, nýbrž pro službu jiným, prokázala v porevolučním tříbení médií ČCE hned několikrát dobrý instinkt a postavila se rozhodně za snahu uhájit prostor médií jako veřejné služby proti tlaku jejich komercionalizace. A vlastně tak sama odpověděla na otázku ze začátku: media církev, která rozumí své podstatě, ani nezachrání ani nezničí, nejsou ani anděly spásy ani ďábelskou mocností. Jen jedním z mnoha areopagů, jedna z mnoha šancí, jak pozvat k hledání pravdy a svobody těch, na které vložil ruku Hospodin.
( Michael Otřísal)