Otázka peněz v církevním prostředí patřila a patří vždy mezi ty ožehavé. Jako by za touto „světskou vymožeností“ vykukovaly čertovské rohy. Přesto se už prvotní církev začala potýkat s tím, jak nejlépe sloužit bližním a jak co nejefektivněji využít prostředky, které získávala od svých členů. V době, kdy křesťanství nebylo ještě svázáno institucí a o podpoře ze státního rozpočtu si mohlo nechat jen zdát, byl samozřejmě provoz církve (v té době zejména sociální aktivity) odkázán pouze na dary věřících.

Postupem času, rozvojem církevní instituce, profesionalizací kazatelského úřadu a propojením se světskou mocí, přišly na řadu i jiné zdroje – od využívání vlastního majetku přes různé státní příspěvky až po „sponzoring“ od movitých příznivců. Tato struktura přetrvala s většími či menšími změnami v poměrech jednotlivých zdrojů až doposud.

Hlavním zdrojem financování církve jsou její členové. Celá církev má roční příjmy a výdaje na úrovni 200 – 230 milionů Kč. Většina těchto prostředků (cca 50%) je tvořena dary členů (včetně saláru, což je pravidelný roční či měsíční příspěvek člena ČCE) a také příznivců (včetně zahraničních). 20 % tvoří výnosy z hospodářské činnosti (resp. účastnických poplatků apod.). Zbylých cca 30 % dotvářejí veřejné zdroje, a to především státní dotace na platy kazatelů.

Dary členů jsou určeny a využity primárně pro provoz farních sborů a jejich vlastní aktivity, případně jako součást celocírkevních sbírek na účelovou společnou podporu vybraných témat (obnova a rekonstrukce církevních budov, podpora bohoslovců, vikariát, sociální práce, zahraniční pomoc apod.). Standardní sbor spotřebuje 50 – 70 % vybraných darů právě na tyto účely.

Kromě hospodaření na místní úrovni se farní sbory podílejí i na financování kazatelů (prostřednictvím Personálního fondu) a vyšších úrovní církevní správy. K tomu účelu slouží seniorátní a celocírkevní repartice jako povinný odvod každého farního sboru (v celkovém hospodaření představují cca 2 % prostředků). Každý sbor hospodaří na základě svého rozpočtu, jenž by měl být vždy vyrovnaný a je schvalován příslušným sborovým shromážděním. Za naplňování rozpočtu odpovídá správní orgán sboru (staršovstvo). S nejskromnějšími prostředky v církvi hospodaří zpravidla senioráty.

Nemovitý a další majetek ve vlastnictví sborů je pro jejich ekonomiku v jednotlivých případech faktorem velmi rozdílným. Některé sbory disponují pouze sborovým domem, jiné mají kromě kostela a fary třeba i nájemní dům na náměstí. Často však může být majetek sborů nejen zdrojem příjmu, nýbrž i potíží a značných výdajů, a to vzhledem k jeho technickému či právnímu stavu.

Podobné je to i s majetkem ve vlastnictví celé církve, jenž je představován kromě budovy ústředí či podílu na sídle ETF UK i dalšími, především ubytovacími zařízeními. V poslední době efektivnost využití tohoto majetku stoupá a jeho výnosy mohou významnější měrou přispívat na provoz Ústřední církevní kanceláře.

Pro větší stavební akce byla již v počátcích ČCE zřízena Jeronymova jednota, která vybírá, spravuje a rozděluje celocírkevní prostředky pro tyto účely.

Specifickou kapitolu představuje financování platů kazatelů. Tato položka je v současnosti ještě stále z větší části poskytována ze státního rozpočtu.

Církev se však již od konce devadesátých let minulého století připravuje na finanční odluku od státu a vytvořila za tímto účelem Personální fond. Ten má dnes dvě části – rezervní (částka, která by měla postačovat na platy kazatelů v plné výši po dobu cca jednoho roku) a průběžnou. Z průběžné části jsou doplňovány jinak podprůměrné platy kazatelů a poskytovány sociální výhody (stravenky, penzijní připojištění).

Odvod do Personálního fondu určovaný každoročně zasedáním synodu (v poslední době kolem 65.000,- Kč) představuje zejména pro slabší sbory relativně velkou zátěž. Proto byl nastaven i mechanismus vzájemné solidarity – sbory mohou zažádat o částečné pokrytí svého odvodu ze solidárních prostředků, některé senioráty organizují také přímou výpomoc od silných sborů. Dalším nástrojem, jak se podělit o náklady na kazatele, je například vytvoření sousboří s jedním kazatelským místem.

Kromě výše uvedených financí, kdy stát prostřednictvím státního rozpočtu přispívá určitou, relativně malou, částkou mj. i na provoz církevní administrativy či na obnovu církevních památek, může církev žádat i o prostředky z dalších veřejných zdrojů, dotačních a grantových programů. Církev se v současnosti učí pozvolna tyto nabídky financování využívat ve stále větší míře, a to zejména na jednorázové projekty a akce, na práci s veřejností, sociální účely a osvětu.

Nezanedbatelnou rolí církve je být pomocí bližním. Diakonie ČCE, jako účelové zařízení církve právě pro oblast sociální práce, je ovšem stejně jako všechna ostatní zařízení tohoto typu financováno z veřejných zdrojů. Církev přispívá také, i když poměrně malou částí (sbírky). O to více je zde třeba dobrovolné aktivity členů i celých sborů. Na podobných principech funguje rovněž základní a střední církevní školství.

Palčivým ekonomickým problémem církve zůstává nevyrovnaná úroveň farních sborů i seniorátů. Zhruba 30 % sborů je nutné považovat za slabé a jen necelých 10 % sborů by bylo již zcela soběstačných. Přitom se situace bude spíše zhoršovat a vyostřovat. Proto diskuse o solidaritě mezi sbory, její míře a způsobech vzájemné podpory zůstává velmi aktuálním tématem. Církev vytvořila v poslední době mechanismus řešení akutních i dlouhodobých hospodářských potíží jednotlivých sborů.

Pro práci církve v oblasti hospodářské i mezi členy církve se jeví jako nosné některé motivy – tím základním je především osobní víra každého z členů, jeho důvěra v církev a přesvědčení, že je pro něj důležitá. To pak povede i k nárůstu obětavosti jednotlivých členů církve. Zvláště pokud budou včas a důkladně informováni o potřebách církve, její práci a také o odpovědnosti a předpokládané obětavosti člena (3 až 5 % z ročních příjmů).

Maximalizovat výnosy z ostatních zdrojů je úkol pro všechny správní orgány. Jedná se o aktivní práci na poli získávání grantů či jiných příspěvků z otevřených veřejných zdrojů. Mnohé z aktivit církve lze bez problémů vměstnat do grantových schémat měst, krajů i nadací (práce s dětmi a mládeží, prevence drogové závislosti, kulturní akce, práce se seniory, s handicapovanými, vyrovnávání příležitostí apod.). Předpokládá to ovšem aktivní fundraising, neustálé procházení možných zdrojů a pečlivé účtování.

Postupně se daří snižovat náklady využitím majetku sborů. Především nemovitosti sborů nejsou totiž dostatečně využity a ekonomika je pak neúprosná. Využiji-li například sborový dům na jedny bohoslužby a dvě biblické hodiny za týden, pak při pořizovací hodnotě této části nemovitosti včetně zařízení (třeba 4 mil. Kč), době životnosti 80 let, údržbě a provozních nákladech 25.000,- Kč ročně stojí jedny bohoslužby či biblická hodina 480 Kč. Jakákoli další akce (krátkodobý pronájem, aktivity různých neziskových organizací, koncerty) snižuje tyto náklady.

Společný nákup služeb pro sbory je zajisté diskutabilní otázkou, včetně problému samostatnosti a pocitu samostatnosti sborů. Vzhledem k velikosti církve jako skupiny zákazníků však lze dosáhnout významných úspor. Také efektivní organizace církevní práce včetně využívání pracovního potenciálu kazatelů přináší snížení nákladů.

Hospodaření církve je oblastí, kde se můžeme za jistých okolností od světa učit. Přestože striktní kritérium ziskovosti a bezohledné dravosti zde neplatí. I sbory a jejich správní orgány se však musí stále častěji vyrovnávat s pojmy jako je finanční řízení, lobby, strategie či efektivita vynaložených nákladů. Hlavní roli zde ovšem bude stále hrát součinitel, který může všechny ekonomické poučky postavit na hlavu, a tím je živá víra, jedině díky níž církev roste – i hospodářsky.

(Jan Matějka)