POZVÁNÍ NA CESTU

Co může evangelická církev nabídnout těm,
kteří ji znají i neznají

Jiří Gruber

Slovo úvodem

1. Proč věřit?

2. Je víra dar nebo vlastní rozhodnutí?

3. Existuje Bůh?

4. Kde se vzala bible?

5. Kdy žili Adam s Evou?

6. Byl Ježíš Bůh nebo člověk?

7. Jak působí Duch svatý?

8. Proč se modlit?

9. Šlo by to bez církve?

10. Stačí být pokřtěn?

11. Proč dodržovat Desatero?

12. Jak chápat zlo?

13. Komu jsme odpovědní?

14. Jak poznám, že mi bylo odpuštěno?

15. Jak víra ovlivňuje svět?

16. Kdo bude spasen?

17. Co bude po smrti?

18. Proč není pouze jedna církev?

19. Co nabízí život ve sboru?

20. V čem chceme být jiní?

Pozvání na cestu

Kde nás najdete?

Slovo úvodem

V následujících kapitolách jsem se pokusil stručně odpovědět na otázku, čemu věří a ke komu se hlásí evangelická církev. Je to zajisté odpověď neúplná. Jednak vymezeným rozsahem tohoto textu, ale především proto, že křesťanská víra se týká celého lidského života. Všeho, nač myslíme a co děláme. Psát o všem, co souvisí s vírou, by znamenalo napsat o všem, co se týká života jako takového.

Ale i částečná a neúplná odpověď může být pomocí. Může nás nasměrovat a povzbudit v dalším hledání a přemýšlení. Pokusil jsem se v této knížce představit křesťanskou víru a evangelickou církev takovým způsobem a jazykem, kterému by mohl rozumět i ten, kdo se dosud náboženstvím nezabýval a neví o této oblasti života téměř nic. Pracovně jsem si tyto kapitoly nazval „o víře pro nevěřící“. Nakolik se mi podařilo učinit svět víry srozumitelnější, nechť posoudí laskavý čtenář.

Text neobsahuje odkazy na jinou křesťanskou literaturu ani na bibli, i když z mnoha takových knih a především z bible vychází. Ale pro první seznámení je, myslím, lépe mít před sebou text, který nic nepředpokládá. Pokud tyto kapitoly někoho zaujmou natolik, že se začne ptát a číst dál, je to právě ten pohyb, který chce tato knížka vyvolat.

Při jejím psaní jsem vycházel z řady rozhovorů, které jsem v posledních letech vedl s lidmi, kteří se na mě obrátili jako na faráře brněnského sboru a projevili zájem dozvědět se něco víc o křesťanství a naší církvi. Někteří se pak dali pokřtít, mnozí se zapojili do života našeho sboru, jiní po několika setkáních zdvořile poděkovali a začali hledat jinde, neboť poznali, že jim tento způsob víry není blízký.

Jim všem bych chtěl tuto knížku věnovat, neboť k mnohému z toho, co je zde napsáno, mě právě oni přivedli a inspirovali. Pro víru i život jsou totiž otázky často důležitější než samotné odpovědi. Teprve když víme, čemu nerozumíme a co hledáme, můžeme hledat odpovědi a být i opatrnější ve svých dosavadních závěrech a tvrzeních.

Snažil jsem se zdůraznit především ty myšlenky, které jsou většině křesťanských církví společné. Teprve v druhé části se více uplatní pojetí, které je blízké především evangelíkům. Věroučných rozdílů mezi církvemi dnes ubývá. Rozdíly ve způsobu zbožnosti jdou často napříč jednotlivými církvemi. Tam, kde jde o důraz typický pro Českobratrskou církev evangelickou, je to většinou výslovně zmíněno.

Křesťanská víra není recept na šťastný a jednoduchý život. Je to pozvání, které člověku leckdy nedává spát a nutí ho přemýšlet nad věcmi, s kterými si jiní starosti nedělají. Ale jsou chvíle, kdy právě toto pozvání dává člověku nadhled a pokoj, který si sám darovat nemůže.

1. Proč věřit?

V minulosti snad každý člověk počítal s tím, že jeho život je v moci nějakých vyšších sil. Každý národ měl svá božstva a způsoby zbožnosti. Dnes se mnoho lidí považuje za nevěřící a slovo bůh jim mnoho neříká. Domnívají se, že ničemu věřit nepotřebují, a počítají pouze s tím, co se dá ověřit smysly a rozumem. Ale ve skutečnosti jsme věřící všichni. Naše víra totiž nemusí mít jen náboženskou podobu. Věříme například, že život má smysl. Doufáme, že budeme mít úspěch. Jsme přesvědčeni, že stojí za to být dobrými a slušnými lidmi. Kdybychom to však měli nějak racionálně vysvětlit, budeme brzy v koncích. Je to pouze nás vnitřní pocit, životní postoj a cíl - tedy víra. S jistou nadsázkou lze říci, že k tomu, aby člověk ráno vstal z postele, musí nejprve věřit, že to má smysl a cenu.

Někdo věří, že stojí za to žít pro svou rodinu. Jiný žije pro svou práci. Dalšího žene vlastní ctižádost. Někomu stačí k životu málo, jiný si klade cíle vysoké a vznešené. Víra je něco jako směřování. Naše životní cesta i její cíl. Víra nám pomáhá překonávat každodenní překážky a nesnáze. Věřit znamená, že nám na něčem záleží a jsme ochotni tomu něco obětovat. Být člověkem, žít naplno a o něco přitom usilovat – to vše předpokládá, že člověk něčemu věří, v něco doufá, na něco se těší, něco miluje a chce tomu být věrný. Mohou to být hodnoty různé, ale čím jsou pro nás důležitější, tím víc platí, že jim věříme, stojíme za nimi a jsme ochotni je hájit.

Otázka tedy nezní proč věřit, ale čemu věřit? Každý člověk si chtě nechtě vybírá, co je pro něj v životě důležitější. Čemu bude dávat přednost a podle čeho se chce orientovat. Při tomto rozhodování je dobré vědět, v čem se jednotlivé víry a životní směřování liší. V čem je křesťanská víra jiná než ostatní možnosti, které se nám nabízejí?

Při nutné míře zjednodušení můžeme říci toto: Mnohá náboženství učí, že náš život je předem určen a nasměrován. Proti této víře v osud nabízí křesťanství cestu, na které se člověk svobodně rozhoduje a za svá rozhodnutí nese odpovědnost.

Řada ideologií dává přednost lidem silným, zdravým a úspěšným nebo preferuje určitou skupinu lidí. Křesťanství však dává stejnou šanci i slabým, nemocným, chudým a neúspěšným. Pro Ježíše Krista jsou všichni lidé stejně důležití.

Mnoho zvláště starověkých kultur se orientovalo především na život po smrti. Pozemský život byl pouhou předehrou toho, co nás čeká po smrti. Biblická víra sice také hledí za horizont smrti, ale je pozoruhodná tím, jak vášnivě miluje a chválí život pozemský. Křesťané se upřímně snaží o zlepšení a nápravu světa, v němž žijí, protože již v tomto čase nám Bůh pomáhá a přeje to nejlepší.

Ve srovnání s myšlenkami a úvahami, které nabádají k pesimismu a konstatují marnost lidského počínání, křesťanská víra navzdory často kruté realitě života zve k radosti, naději a vděčnosti. Naději a pomoc však nehledá v člověku, ale v Bohu, který nám přišel v Ježíši Kristu na pomoc.

Většina náboženství vyzývá člověka k tomu, aby se vlastní snahou a dokonalostí přiblížil ideálnímu světu a tak unikl z tohoto „slzavého údolí“. Křesťanství však vypráví o Bohu, který se z vlastní vůle stal jedním z nás a to, čeho jsme nemohli dosáhnout, nám daroval.

Souhrnně řečeno: zatímco ostatní náboženství a filosofie vycházejí většinou z toho, co se lidem nebo určité skupině lidí zdá být dobré, cenné a užitečné, a promítají to do vlastního hodnotového systému, bible nás zve k něčemu, co je na našich přáních a představách nezávislé. To, co nám nabízejí jiná náboženství a životní směry, jsou v jiné formě naše vlastní ideály, naděje a názory. Mohou to být myšlenky ušlechtilé, praktické, staletími osvědčené a v mnohém  křesťanství podobné – ale jsou odvozené z naší vlastní zkušenosti, očekávání a potřeb. Zvláštnost biblické víry vidí křesťané v tom, že k nám přichází jako nabídka „odjinud“. Teologie mluví o zjevení. O něčem, co člověka přesahuje, co jde napříč jeho očekáváním a úvahám. Křesťanský Bůh vstupuje do našeho života jako výzva, která je jiná než naše lidská očekávání a naděje. Je to víra, k níž jsme byli pozváni. Milost, s kterou jsme nepočítali. Cesta, o níž jsme neměli tušení.

Toto tvrzení je natolik smělé a závažné, že je třeba je podrobit otevřené diskusi a kritice. V té se ukazuje, že to, čemu křesťané na základě bible a vlastní životní zkušenosti věří, se sice nedá dokázat, ale ani vyvrátit. Každý z nás musí sám posoudit, zda je pro něj Ježíšův život a slovo výzvou, kterou se chce dále zabývat. Ani historie, ani věda to za nás nemohou vyřešit. Všechno, co se o tom zde pokusíme povědět, je vedeno snahou umožnit čtenáři, aby jeho rozhodnutí v této věci mohlo být odpovědné a uvážlivé. Biblická víra je Boží pozvání, které je otevřené pro každého. Pro mnohé to může být alternativa, o které by se rádi dozvěděli něco víc. Takovým je určena tato knížka především.

2. Je víra dar nebo vlastní rozhodnutí?

Klasická teologie učí, že víra je dílem Ducha svatého a člověk sám pro svou záchranu z moci hříchu a smrti nemůže udělat vůbec nic. Zjednodušeně řečeno: víra je dar od Boha a člověk může záchranu přijmout pouze jako milost, které se mu bez jakékoli jeho zásluhy dostává. To je však teprve celkový, zpětný pohled, který neznamená, že by člověk měl být zcela pasivní a čekat, zda mu víra tak říkajíc spadne do klína.

Když bez dalšího vysvětlení řekneme, že víra je dar od Boha, nutně to vyvolává dojem, že víra je něco jako hudební nebo pohybové nadání. To člověk buď má, nebo nemá a nemůže na tom sám nic změnit. Kdyby však víra byla dána jen některým, podobně jako absolutní sluch nebo sportovní nadání, znamenalo by to, že konkrétní člověk by mohl být předem vyřazen ze hry. O jeho budoucnosti by bylo již předem rozhodnuto a on by na tom nemohl nic změnit. I když se tyto extrémní pohledy v dějinách křesťanství vyskytly, nelze je v této podobě přijmout.

Mnohým by takové pojetí možná vyhovovalo. Měli by dobrou výmluvu, že věřit nemohou, protože jim to není dáno. Všechna pozvání k víře by mohli s přehledem odmítnout, podobně jako lidé bez hudebního nadání odmítají pozvání do pěveckého sboru. A těm, co věřit touží a chtějí, by nezbývalo než pasivně čekat, zda to i na ně jednou přijde, Pán Bůh se nad nimi slituje a víru jim dá. Víra by se stala předmětem závisti a morální převahy. Mnoho lidí by muselo prožívat obrovská zklamaní a jiní by se jen těžko ubránili pocitu pýchy a nadřazenosti.

O dar víry je jistě třeba Pána Boha prosit, ale pro víru také musíme a máme něco udělat sami. Jinými slovy – víra je jako záchranné kolo, které nám Pán Bůh hodil. Kdo se ho však nechytne, tomu hrozí, že se utopí. Křesťanská víra neznamená, že někomu je dáno od Boha umění plavat a jiný se to nikdy nenaučí. Když Pán Bůh viděl, jak se všichni topíme, rozhodl se nás zachránit. Záchranné kolo, které nám hodil, unese všechny. Ale ti, kteří se ho nechytnou a chtějí se zachránit vlastními silami, dřív nebo později poznají, že to nedokážou.

Z bible víme, že Bůh chce, aby byli spaseni všichni lidé. Z toho vyplývá, že víra je dar, který je připraven pro všechny. Jestliže říkáme, že víra je dílem Ducha svatého, pak to znamená, že z Boží strany je vše připraveno a čeká se jen na nás. Bůh nechce nikoho k víře donutit a nechce nám ji bez našeho souhlasu ani “transplantovat“. Nabízí nám víru jako životní cestu, podobně jako Abrahamovi nabízel, aby se vydal do země, kterou mu ukáže. Abraham mohl říci ne. To, že nabídku přijal a šel, nebyla jeho zásluha. Kdyby ho Bůh neoslovil, neměl by kam jít. Jeho rozhodnutí opustit na Boží výzvu svůj domov a vydat se s Bohem do nejistoty nazývá bible vírou. Podobné rozhodnutí očekává Bůh od každého z nás, aby mohl změnit náš život.

Každý z nás se může pro víru svobodně rozhodnout, protože nám to Bůh nabídl a umožnil. Bez našeho souhlasu nás Bůh zachránit nechce. To neznamená, že by se člověk svým rozhodnutím pro víru zachránil sám. Trosečník nikdy nepřestane být vděčný za loď, která se ho vydala na moře hledat. Ale když se včas nechytne podané ruky či lana, není mu pomoci.

Zachránit nás může pouze Bůh, ale je na každém člověku, zda jeho pomoc přijme, či odmítne. Je to rozhodnutí, které za nás nikdo jiný neudělá. Jak konkrétně se naše víra projeví, nelze zjednodušit do vzorového schématu. U každého člověka jde o jedinečný příběh a setkání, které nelze okopírovat.

Řada lidí si například na základě různých podnětů a událostí uvědomí, že jejich dosavadní život ztrácí smysluplný cíl. Důvod, pro který až dosud žili, je neuspokojuje. Začnou hledat něco pevnějšího a trvalejšího než vlastní prospěch a slávu. Může se stát, že během tohoto hledání je někdo pozve do společenství církve nebo začnou číst bibli a Pán Bůh je tímto způsobem osloví. Někteří přijmou jeho pozvání na cestu víry, jiní se pozvat nenechají. Jsou lidé, kteří se otevřou Božímu pozvání teprve v nouzi, kterou sami nezvládnou.

Jsou však i lidé, kterým nic neschází, nic nehledají a jsou sami se sebou spokojeni. Když se setkají se svědectvím o Ježíši Kristu, jsou překvapeni, že existuje i jiný směr života, než který dosud znali. Někteří si přitom uvědomí, že jejich dosavadní úspěchy nejsou důvodem k pýše a spokojenosti, ale spíš k vděčnosti a pokoře. Začnou se na věci a druhé lidi dívat jinak. Jejich cesta víry začne tím, že Pánu Bohu poděkují. Jejich víra tedy není východiskem z nouze, ale projevem radosti a vděčnosti.

Málokdo Bohu uvěří naráz, v jednom okamžiku, i když to tak třeba v první chvíli vypadá. Biblická víra je však dlouhá, celoživotní cesta, z níž stále odbíháme a zase se na ni vracíme, když slyšíme, jak nás Pán Bůh znovu volá a hledá. Někdo byl k víře veden svými rodiči a nikdy o Bohu nepochyboval. Jiný o Bohu polovinu života nic dobrého neslyšel, a pak stačí málo a stane se z něj horlivý a přesvědčený křesťan.

Důvodů a podnětů k víře může být mnoho a nelze je všechny vyjmenovat ani popsat. Žádná cesta k Bohu není lepší nebo horší. Pro každého je to však cesta otevřená. Nikomu není odepřená. Každý ji může hledat a nalézt. Každý ji však může odmítnout.

Víra není hotový stav, který jednoho dne nastane a už se na něm nic nezmění. Víra v Boha je cesta k cíli, který člověk celý život hledá, ztrácí a nalézá. Kdyby to bylo pouze na nás, všichni bychom na cestě víry zabloudili. Bůh nás však hledá a volá, aby se mu nikdo neztratil. A když se někdo ztrácí, je to jen proto, že málo naslouchá, málo hledá a chce si stačit sám.

3. Existuje Bůh?

Předpokládejme, že by Boží působení a vliv na tento svět bylo možné spolehlivě dokázat a nezávisle ověřit. Co by to znamenalo? Bůh by se stal běžnou součástí našeho světa a vztahů. Byl by dokázán, případně vypočítán podobně jako existence dosud neznámé planety nebo virů a bakterií, které také nikdo prostým okem neviděl. Jenže biblický Bůh je ze své podstaty někdo zcela jiný, výjimečný, ano naprosto jedinečný. Biblická víra v jednoho Boha znamená víc než jen to, že místo mnoha bohů je pouze jeden. Bible svědčí o Bohu, který je zcela jedinečný. Jiný než všechno, co známe a o čem mluvíme. Proto ho nelze zařadit mezi věci a pojmy, které lze dokázat, nezávisle ověřit a zkoumat. Připustit možnost Boží existence znamená připustit si, že může být něco víc než jen to, co známe, chápeme a vnímáme. Je to výraz naší pokory a respektu k tajemství světa a života.

Kdybychom mohli Boží existenci dokázat a nezávisle ověřit, nemohli bychom již mluvit o víře. Bůh by se stal pouhým faktem, který by člověk musel respektovat, aniž by k němu mohl zaujmout osobní postoj. Nemá přece smysl věřit a rozhodovat se pro něco, co je jasné a nezpochybnitelné. V dějinách filosofie existuje řada pokusů, jak dokázat Boha logickými argumenty. Ale bible mluví o Bohu jinak. Bůh tu není výsledkem filosofických úvah, ale přichází k člověku sám, z vlastního rozhodnutí. Dává se mu poznat, zastává se ho v jeho nouzi, zjevuje se mu, když to nejméně čeká a předpokládá.

Jestliže nejsme schopni Boží existenci vědecky dokázat, není to nějaký náš nedostatek či neschopnost, ale Boží záměr, který nám umožňuje mít k Němu osobní vztah. Právě nezajištěnost víry v Boha dává tomuto vztahu tak vysokou cenu. Je to riziko, které dobrovolně podstupujeme. Láska, které se odvažujeme. Naděje, pro kterou se mnohého vzdáváme. Víra podobně jako láska patří k nejvyšším projevům naší svobody a odpovědnosti. To, jestli člověk Bohu věří, nebo nevěří, vypovídá především o něm samotném. O tom, co je mu drahé, čemu chce dávat přednost, pro co chce žít. Věřit Bohu znamená otevřít svůj život Bohu a pustit jej do všech jeho zákoutí. Je zřejmé, že právě to se mnoha lidem nelíbí, a proto Boha odmítají.

Tak jako nelze Boží existenci dokázat, nelze ji ani vyvrátit. Teoretické modely tohoto světa, jak nám je dnešní věda předkládá, sice s Božím působením většinou nepočítají, ale pouze proto, že se zabývají tím, co můžeme pozorovat a nezávisle ověřit. I pro dnešní vědu však zůstává Boží existence jednou z možností, jak chápat tento svět a život. Řada vědců ve svém osobním životě s Bohem počítá.

Existuje však řada znamení, která nás k víře v Boha zvou a vedou. Kdo nechce, toho ani tyto fakta a úvahy nepřesvědčí. Kdo nechce, aby mu Bůh mluvil do života a chce být sám svým pánem, ten si tato znamení vyloží po svém. Ale kdo Boha hledá, může tu najít oporu a povzbuzení.

Jedním ze znamení Boží moci a lásky je samotná skutečnost života a světa kolem nás. Čím víc toho o světě víme, tím více žasneme nad jeho dokonalostí a krásou. Je těžké si představit, že svět a člověk vznikli jen náhodou nebo nekonečnou cestou pokusů a omylů. Víra sice neumí podrobně popsat, jak svět vznikl, ale má odvahu věřit, že náš svět je dobrý a Bůh nám dal život s určitým záměrem a cílem.

Jiné znamení Božího působení můžeme vidět v existenci Izraele a křesťanské církve. Ať už v Boha věříme, nebo ne, nelze popřít fakt, že víra v biblického Boha ovlivňuje jednání mnoha lidí již tisíce let. Příběhy mnoha věřících lidí jsou víc než pozoruhodné. Není snadné vysvětlit, proč právě Izrael tu přes všechna pronásledování a stěhování stále žije jako lid Boží. Není snadné vysvětlit, proč právě příklad Ježíše Krista dodnes mění životy tolika lidí a oslovuje nás i v tak rozdílných kulturních poměrech a situacích, jaké panují v dnešním světě.

Mnoho lidí stále z různých důvodů počítá s tím, že je „něco nad námi“. To však není víra v Boha v biblickém smyslu. Věřit v „něco“ je podobné, jako když vidíme jít po ulici neznámého, cizího člověka. Jistě existuje. Ale nemáme s ním nic společného. Míjíme se bez pozdravu a nic bližšího o sobě nevíme. Biblická víra je však podobná situaci, kdy vidím jít po ulici Přítele, kterého dobře znám a rád se s ním zastavím na kus řeči. Poznali jsme se, když se s námi tento Neznámý kdysi nečekaně zastavil, představil se a pomohl nám. Od té chvíle se těšíme na každé další setkání s Ním.

Počítat pouze s Boží existenci k biblické víře nestačí. Je to jistě nutný předpoklad, ale skutečná důvěra k Bohu se rodí z poznání, že je tu někdo, komu na nás záleží. Někdo mocný, dobrý a laskavý. Někdo, kdo nám rozumí, může a chce pomoci. Někdo, koho si vážíme a koho máme rádi. O tom, že někdo takový je, víme z bible i z vlastní zkušenosti.

K takové víře a lásce k Bohu člověk většinou nedospěje složitými rozumovými úvahami. Je to záležitost celého člověka. Jeho rozumu i srdce.Veřejného přiznání i niterné zkušenosti.

Impulsem k přijetí víry v Boha bývá často svědectví a příklad těch, kteří se s Bohem již setkali. Uvěřit Bohu znamená udělat podobnou osobní zkušenost jako oni. Poznat, že Bůh, o němž svědčí bible, ke mně i dnes mluví, pomáhá mi a stojí za to být mu věrný.

4. Kde se vzala bible?

Ačkoli většina lidí zná bibli jako jeden svazek o mnoha stránkách, ve skutečnosti vznikala celá staletí a tvoří ji knihy a texty velmi různorodé. Byly napsány odděleně a nezávisle a teprve později byly do bible zařazeny. Najdeme tu básně, pověsti, historické kroniky, přísloví, proroctví, zákony, dopisy, vysvětlení různých místních názvů, předpisy, jak slavit svátky atd. Všechny tyto texty však spojuje jednotící myšlenka. Ti, kdo je napsali, chtěli vydat svědectví o Božích činech, které se nás všech dotýkají.

Základní myšlenkou společnou všem biblickým knihám je, že Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze své slovo. Samotná událost je pro nás často nesrozumitelná a dvojznačná. Teprve slovo dává Božímu jednání smysl a cíl. O Bohu se tedy příliš nedozvíme pozorováním přírody ani zkoumáním dějin, ale setkáme se s ním, když uvěříme jeho slibům a půjdeme po cestě, na kterou nás pozval. Biblický Bůh mluví. Jeho činům porozumíme teprve tehdy, když víme, na čem mu záleží. Proto se o Bohu v bibli především vypráví, svědčí a zpívá. Bez tohoto svědectví bychom o Bohu nevěděli téměř nic.

Bible je kniha, kterou napsali lidé, a proto není zdaleka dokonalá. Bůh k nám v bibli mluví lidskými slovy a myšlenkami. Nesmíme se divit, když se v bibli setkáme s úvahami a představami, kterou jsou dnes překonané a dobově podmíněné. Biblické texty byly napsány tak, aby mluvily především ke svým současníkům. Chceme-li, aby promluvily také k nám, je třeba zkoumat, co chtěly říci v době svého vzniku, a na základě toho se pokusit přenést jejich svědectví do dnešní doby.

Společným cílem biblických textů bylo oslavit Boží lásku a věrnost. Vše ostatní je tomuto cíli podřízeno. Bible využívá textů starověkých kronik, ale jejím cílem není popisovat historii. Pomocí dochovaných vyprávění a pověstí nám přibližuje způsob a směr Božího působení v dějinách. Nesmí nás proto zaskočit, že se biblické vyprávění může v jednotlivostech mýlit a být nepřesné. Stejně tak bychom se neměli divit, že bible používá starověké pověsti, které známe i z jiných pramenů (např. o potopě). Bible tyto všeobecně známé příběhy přepracovává, aby na nich ukázala, na čem Pánu Bohu záleží. Na bibli není nejpozoruhodnější její stáří, ale to, že k nám pomocí těchto dobově podmíněných textů Pán Bůh promlouvá i dnes. Není důležité, kdo všechno se podílel na konečné podobě biblických textů. Podstatné je, že naše víra má zkušenost s Bohem, který je stejně dobrý, věrný, laskavý i spravedlivý, jak se o tom píše v bibli.

Křesťanská bible se dělí na dvě časti. První část, kterou tvoří 39 knih, mají křesťané společnou se židy a tradičně se jí říká Starý zákon. Byla napsána hebrejsky. Svědčí o Bohu, který se dal poznat izraelskému národu. Jemu byl svěřen úkol, aby o jediném Bohu svědčil uprostřed ostatních národů. Největší událostí Starého zákona je vysvobození Izraele z egyptského otroctví a jeho uvedení do země zaslíbené. Podobnou Boží pomoc prožil Izrael ve svých dějinách ještě mnohokrát a postupně dospěl k víře, že Hospodin je nejen Bohem jejich malého národa, ale Stvořitelem a Pánem celého světa. O autorech knih Starého zákona mnoho nevíme. Mnohé texty se předávaly nejprve ústně a teprve později byly sepsány do jednotlivých knih. Jednotlivé knihy vznikaly v průběhu několika staletí a soubor 39 knih byl definitivně uzavřen teprve v průběhu prvního století po Kristu. Existuje také širší soubor 45 knih, který vznikl při překladu Starého zákona do řečtiny. Rozdíly v obsahu však nejsou podstatné.

Na Starý zákon navazuje druhá část bible, které říkáme Nový zákon. Tvoří jej 27 knih či knížek, kterým je společné svědectví o životě Ježíše Krista a víře v něho. Nový zákon je napsán řecky a vznikl v průběhu prvních dvou staletí našeho letopočtu. Obsahuje v prvé řadě čtyři evangelia, která vyprávějí o působení Ježíše z Nazareta. Z dalších spisů se dozvíme o počátcích církve a životě prvních sborů. Ani zde mnoho nevíme o autorech těchto textů. Když kniha nese jméno některého z apoštolů, mohl ji z úcty k němu napsat některý z jeho žáků a pokračovatelů. Výběr knih zařazených do Nového zákona církev ukončila počátkem 4. století. Vědomě do něj nezařadila takové spisy, které nepokládala za součást apoštolského svědectví.

Bible je pro křesťany základní pramen, podle něhož se orientuje jejich víra. I když je bible velmi různorodá a zaznívají tu hlasy odlišné a téměř protichůdné, přesto se dá říci, že biblické hlasy tvoří podivuhodnou jednotu. Biblické svědectví připomíná hudební skladbu pro mnoho nástrojů, z nichž každý hraje jiné tóny,, ale dohromady to zní jako mohutné a libozvučné akordy, které dávají vyniknout hlavní melodii. Tu tvoří příběh Ježíše Krista.

5. Kdy žili Adam s Evou?

Řada biblických příběhů vzbuzuje v dnešním čtenáři pochybnosti a nejasnosti. Máme všechna biblická vyprávění chápat doslova, nebo jim máme rozumět jen jako podobenstvím? Většina biblických příběhů má reálné historické pozadí, ale nikdy to není nezaujatý popis událostí. Bible používá historické zprávy i starověké mýty, aby nám s jejich pomocí ukázala, jaký je Bůh, čemu smíme věřit a v co doufat. Je to vědomě zaujaté svědectví. O Bohu může vědět pouze ten, kdo se setkal s jeho pomocí a láskou.

Mnoho problémů působí tradičně první kapitoly bible. Vznikly zřejmě jako jedny z posledních a můžeme je chápat jako předmluvu ke všemu, co následuje. Příběhy o stvoření a prvních lidech nepopisují dávnou historii, ale vysvětlují naši přítomnost. Vyprávění o Adamovi, Evě a jejich synech je výpovědí o člověku jako takovém. V Adamovi, Evě a jejich potomcích se má poznat každý z nás.

První dvě kapitoly bible tedy nejsou reportáží o vzniku světa, ani lekcí pro fyziky a astronomy. Je to vděčné vyznání, které básnickou řečí oslavuje krásu a dobrodiní Božího stvoření. Místo abychom tento svět a přírodu zbožňovali, smíme věřit, že všechno kolem nás má spolu s námi sloužit Bohu a oslavovat jej . Vesmír je tu představen jako veliký Boží chrám, kde všechno slouží Boží slávě, a člověk je představen ne jako chudák, který se toho všeho bojí, ale jako ten, který má o to vše s láskou a odpovědností pečovat.

Člověk je tvor, od něhož Bůh nejvíc očekává. Dal nám svobodu a schopnost slyšet jeho hlas. Svěřil nám tuto zemi, ukázal, co je dobré i před čím se máme chránit. Ale člověku je to málo. V příběhu o stromu poznání dobrého a zlého vidíme sami sebe a svou touhu být chytřejší než Bůh a poznat i to, před čím nás Bůh varoval. Výsledkem je zklamání, úzkost a strach. To je vyjádřeno obrazem lidí, kteří si uvědomili svou nahotu a začali se stydět a skrývat. Příběh o vyhnání z ráje ukazuje, že svět, ve kterém žijeme, je kvůli naší neposlušnosti jiný, než jak ho pro nás Bůh stvořil. Vstoupila do něj bolest a trápení. A přece je to místo naděje a radosti, neboť svět pořád patří Bohu, který nás nezavrhl, i když mu tak často býváme nevěrní.

Následuje příběh o dvou bratrech, Kainovi a Ábelovi, z nichž jeden žárlí na druhého a řešení vidí v tom, když se bratra zbaví. I když se mu to podaří, nic tím nezíská a bezcílně pak bloudí zemí. Hřích mezi lidmi však nelze vymýtit odstraněním hříšníka, ale odpuštěním, kterým Bůh nešťastného Kaina chrání.

Příběh o potopě je přepracovaná orientální pověst, která má reálný základ v potopách, k nimž v oblastech Předního východu docházelo. Bible používá tuto známou látku, aby nám na ní ukázala Boží věrnost a milosrdenství. Náš svět a život je ohrožen. Zachráněn však nebude nejsilnější ani nejbohatší, ale ten, který nalezl milost a uvěřil Boží výzvě, aby postavil loď. V ní zachrání sebe i svou rodinu i zárodek všeho živého. Duha se pak stává pro víru znamením, že tento svět zůstane trvalým předmětem Boží péče a zájmu.

Když čteme o lidech, kteří se pokoušejí postavit věž, která by sahala až do nebe, je to příběh, který se v obměnách opakuje v každé generaci. Lidé se stále pokoušejí dokázat něco velikého a navždy se tak zvěčnit. Lidské dějiny jsou plné pyšných projektů, které skončily dříve, než začaly. Ti, kteří se chtějí „zmocnit nebe“, se však nedovedou domluvit a brzy se pohádají. Megalomanské projekty končí jako zříceniny. Ti, kdo pokorně naslouchají Bohu, dokáží ve světě víc.

První kapitoly bible tedy vyprávějí příběhy, které si postupně prožije a kterými projde každý z nás. Pravdivost těchto kapitol si tak může každý ověřit sám na sobě. Následující příběhy o Abrahamovi, Mojžíšovi a vyvedení Izraele z Egypta mají nepochybně historický základ. Jsou však zjednodušené a soustředí se především na to, co člověk prožívá ve svém vztahu k Bohu. Nelze podle nich psát historii, ale lze z nich poznat Boží lásku a věrnost.

Není však tento výklad bible pouze elegantním způsobem, jak se vyhnout dnešním těžko řešitelným problémům s jejím doslovným výkladem? Celé generace ji přece chápaly a četly jako podrobný popis zmiňovaných událostí. Nejde však o to, že bychom dnes nedovedli věřit, že se vše stalo přesně tak, jak o tom v bibli čteme. Křesťané však nevěří v bibli ani v její doslovný výklad. Věří Bohu, o kterém bible svědčí. Když přestaneme lpět na doslovném výkladu, biblické texty nám toho řeknou o Bohu mnohem víc.

Pro víru není podstatné, jak to tenkrát přesně bylo. Mnohé biblické příběhy vykrystalizovaly do dnešní literární podoby tím, jak se postupně předávaly z generace na generaci. Jsou to staré, zpočátku ústně tradované příběhy a pověsti, do nichž každá další generace promítala svou vlastní zkušenost víry. Text, který máme v bibli, je výsledkem staletého pročišťování do konečné podoby, kterou můžeme považovat za vrchol teologického myšlení a svědectví Izraele.

Nechtějme od bible, aby suplovala historii. Ta je předmětem bádání archeologů a paleontologů. Bible sleduje jiný cíl, než nás informovat o tom, kdo kdy vládl a co postavil. Bible svědčí o tom, co lidé prožili s Bohem. Pravdivost biblických vyprávění a podobenství nelze ověřit archeologickými nálezy. Jejich spolehlivost potvrzuje opakovaná zkušenost věřících lidí. Bible se totiž nesoustředí na to, co se stalo v jednom dávném okamžiku, ale pomocí konkrétních, modelových příběhů svědčí o tom, co platí a trvá stále.

6. Byl Ježíš Bůh nebo člověk?

S postavou a životem Ježíše Krista křesťanství stojí a padá. Většina našich znalostí o Ježíšovi pochází z prostředí církve (Nový zákon), ale o jeho existenci svědčí také některé nezávislé dobové prameny. Narodil se v době vlády římského císaře Tiberia (zřejmě několik let před počátkem našeho letopočtu). Většinu života prožil v oblasti zvané Galilea. Ve svých třiceti letech veřejně vystoupil s výzvou ke změně života, protože se přiblížilo Boží království. Tak nazýval Izrael očekávaný nový věk, kdy se Bůh ujme vlády nad světem a každý člověk se bude zodpovídat ze svého života. S podobnými slovy těsně před ním vystoupil i Jan Křtitel, který však byl umlčen králem Herodem..

Na rozdíl od těch, kteří hlásali pouze blízkost konce světa, pro Ježíše byl nový Boží věk přítomen již nyní. Přinášel ho do tohoto světa jako semínko, které je třeba zaset, aby mohlo růst. Očekávané Boží království tedy žije mezi námi a již nyní vydává plody v podobě víry, lásky, naděje, kterou Ježíš svými slovy a činy probouzí v lidských srdcích. Své posluchače Ježíš ujišťoval, že Božím cílem není naše odsouzení, ale záchrana. Proto se tolik věnoval a pomáhal těm, kteří ztratili naději a za svůj život se styděli. Své učedníky učil každodenní důvěře k dobrému Bohu a nezištné lásce k druhým lidem. Přinášel lidem Boží odpuštění a pomoc v jejich všedním životě. Na potvrzení pravdivosti svých slov o Božím odpuštění uzdravoval Ježíš nemocné, kteří byli tehdy považováni za Bohem potrestané.

Svými slovy i skutky vzbudil Ježíš mezi prostými lidmi údiv a nadšení, ale představitelé tehdejšího Izraele jej sledovali s obavami a nejistotou. Obávali se ztráty svého vlivu a lidového povstání, které by Řím tvrdě potlačil. Proto se rozhodli, že Ježíše odstraní, a o velikonočních svátcích jej předali římské okupační moci jako politického vzbouřence. Tak byl Ježíš na příkaz římského místodržitele Piláta v Jeruzalémě ukřižován. Jeho vliv a působení tím měly být ukončeny a naděje, které vzbuzoval, se měly ukázat jako falešné. Ježíš své odsouzení předvídal a svému zatčení se nebránil. Ačkoli mnoha lidem pomohl, nikdy své moci neužil ve svůj prospěch. Na kříži umíral jako bezbranný a opuštěný. Jeho žáci a příznivci byli jeho potupnou smrtí zděšeni a zarmouceni. Svou víru v něho chápali jako omyl a prohru.

Pak se však stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Ježíš, který zemřel a byl pohřben, se po několika dnech opakovaně setkal se svými učedníky jako živý. Jeho smrt přitom byla skutečná, neboť měl na těle jizvy. Nikdo si to nedovedl vysvětlit. Lidé si tenkrát dovedli představit, že nás Bůh vzkřísí na konci časů při posledním soudu. Ježíš však byl vzkříšen již nyní. Bůh nám tak ukázal cestu, která vede k životu, který není přemožen smrtí.

Víra v Ježíšovo vzkříšení znamenala zásadní zlom v životě učedníků. Vzniká společenství, které přijímá za svůj úkol rozšířit zprávu o tomto Božím činu nejprve mezi židy a později i mezi pohany. Křesťané se scházejí při společném jídle a prožívají při něm Ježíšovu přítomnost a blízkost. Modlí se k němu jako ke svému zachránci a Božímu synu. Vše, co Ježíš ve svém pozemském životě dělal a říkal, dostává jeho vzkříšením novou váhu a trvalou platnost.

Nový význam dostává i jeho smrt na kříži. Díky vzkříšení se zdánlivá prohra stává vítězstvím. Učedníci se rozpomínají, že Ježíš se svým utrpením a smrtí počítal. Když se o velikonocích v Jeruzalémě dobrovolně vydal svým nepřátelům, věřil, že jde po cestě, kterou mu Bůh připravil, a prosil Boha, aby dokázal své utrpení a bolest poslušně přijmout.

Církev stála před otázkou, kdo je to Ježíš. Učedníci ho poznali jako člověka, kterého se týkala všechna omezení, která lidský život přináší. Měl hlad, trpěl únavou a bolestí. Některé věci nevěděl. Poznal pokušení i zradu. Měl strach zemřít. Čteme o něm, že plakal nad Jeruzalémem a na své nepřátele se dovedl rozhněvat.

Na druhé straně měl tak důvěrný vztah k Bohu, že nám skrze něho Bůh pomáhal jako nikdy předtím. Ve všem, co Ježíš konal a říkal, nám Boha přiblížil, jako bychom jej viděli tváří v tvář. Církev to později vyjádřila slovy, že Ježíš byl od svého narození současně člověk i Bůh. Přesněji řečeno - Bůh, který se stal z lásky k nám člověkem. Jedinečnost jeho vztahu k Bohu Otci vyjadřuje titul Syn Boží. Nelze přitom říci, že Ježíš byl člověk, z kterého teprve církev udělala Boha. Ježíš byl ve svém lidství natolik jiný a dobrý, že smíme věřit, že v jeho osobě s námi jednal a jedná Bůh sám. Nikdo jiný nám nemůže Boha ukázat a zpřítomnit lépe než právě on. Z vyprávění o jeho činech a životě poznáváme, jak se projevuje Boží láska.

Nelze však říci ani to, že Ježíš byl Bůh, který si na člověka jenom hrál. Měl moc činit mnohá znamení, nikdy však této moci nepoužil ve svůj prospěch. Jiným pomáhal, sám sobě nikdy nepomohl. Jeho pozemský život a utrpení nebyla póza, ani laciné představení. Křesťané proto věří, že v Ježíši Kristu se Bůh stal dobrovolně člověkem a přijal všechna lidská omezení. Stal se doslova jedním z nás. Jeho vítězství nad hříchem i nad smrtí má proto význam pro každého z nás.

Jako člověk mohl Ježíš Bohu pouze věřit - podobně jako každý z nás. Když se modlil: „Otče, odejmi ode mne tento úděl“, přiznával tím svůj strach a úzkost. Když umíral se slovy: „Bože můj, proč jsi mne opustil“, prožíval stejnou úzkost, jakou prožívá věřící člověk, když se cítí opuštěný a neví si rady. Ale právě proto, že tím vším prošel, zůstal Bohu věrný, byl vzkříšen a ukázal nám cestu k životu, který není omezen smrtí.

7. Jak působí Duch svatý?

Většina lidí si dokáže představit, nač věřící lidé myslí, když mluví o Bohu nebo Ježíši Kristu. Ale co si mají představit, když se mluví o Duchu svatém nebo dokonce o Boží Trojici?

Slovo Duch se většinou chápe jako protiklad hmotného. Ale bible nedělí svět na duchovní a hmotný. Duch slouží jako výraz pro to, co je pro člověka nepostižitelné, neuchopitelné a neviditelné. Duch je v hebrejštině stejné slovo, kterým se označuje vítr. Duch je síla, která viditelně existuje, působí a mnohé mění, ale její zdroj a původ zůstává našim smyslům skrytý. Člověk touto silou nemůže disponovat, ovládat ji nebo vypočítat. Proto slouží právě duch - vítr jako podobenství pro Boží působení a jednání. Je viditelné, reálné, mocné a překvapivé. Ale člověk nikdy neví, odkud Boží vítr zavane a co všechno změní.

Duch svatý je živý a jednající Bůh. Setkáváme se s ním a poznáváme ho jako Boží sílu, která působí mezi námi a skrze nás. Biblický Bůh není strnulé a neměnné jsoucno, ale pohyb, změna a život. Je to Bůh, který se hněvá i odpouští, naslouchá a odpovídá, napomíná i povzbuzuje a mnoha - člověku skrytými způsoby - zasahuje do běhu tohoto světa. To všechno má bible na mysli, když říká, Bůh je Duch.

V bibli čteme, že Bůh často působil a působí skrze lidi. Konkrétním osobám dává sílu, odvahu, vytrvalost, naději či trpělivost. Tito lidé často sami o sobě pochybují, a přece vykonají veliké věci. Stárnoucí Mojžíš vyvádí Izrael z Egypta, hrstka věrných přemáhá přesilu nepřátel, pronásledovaný prorok Eliáš uzdravuje nemocné, tělesně postižený apoštol Pavel získává zástupy pro Krista. Aby bylo zřejmé, že tito lidé nemají žádné božské schopnosti a nejsou o nic méně lidmi než ostatní, mluví bible v těchto a podobných případech o jejich zmocnění Duchem svatým. I naprosto obyčejný a hříšný člověk se tak může stát Božím nástrojem, Boží rukou, Božím úsměvem a povzbuzením.

Svědectví o působení Ducha svatého je svědectvím o Bohu, který nám pomáhá skrze lidi, kteří jsou stejně nedokonalí a chybující jako my. Mnoho takových lidí známe už ze Starého zákona. Čteme o nich, že na ně sestoupil Duch Boží, a oni vykonali, nač by sami nestačili a co přesahovalo jejich možnosti a představy. Podobně se mluví také o Ježíši Kristu. V něm působil Duch Boží, a bez jakéhokoli omezení.

Tatáž Boží síla a moc však působila i skrze apoštoly. Čteme, jak uzdravovali nemocné, snášeli utrpení a odvážně odpovídali těm, kteří je vyslýchali o jejich víře. .I když nám Ježíš po svém vzkříšení již není tělesně přítomen, přítomnost Boží moci a lásky se v tomto světě nijak nezmenšila. Naopak, šíří se všude tam, kde lidé vyznávají víru v Ježíše a důvěřují jeho slovu. Církev si tento div připomíná každoročně o svatodušních svátcích.

Duch svatý dnes působí stejně jako v biblických dobách. Skrze životy jemu věrných a poslušných pokračuje Bůh ve svém díle. Život věřících lidí si můžeme představit jako cestu lodí, které plují silou Božího větru. Sílu a směr dostáváme od Boha, plachtou je naše víra.

Bůh si přitom může použít všech lidských schopností. Někdo se stane pro druhé požehnáním svým přirozeným nadáním a dovedností. Nesmí však svými schopnostmi sloužit sám sobě a své slávě. Víra je chápe jako dar od Boha, kterým má sloužit druhým. Jindy se můžeme s Boží pomocí osvědčit i v úkolech, k nimž přirozené nadání nemáme. Můžeme je však nahradit láskou a obětavostí, kterou v nás probouzí víra.

Apoštolé nás ujišťují, že každý věřící křesťan má od Boha dar, kterým může druhým sloužit. Tyto dary jsou různé povahy. Někdo v Boží síle slouží nemocným, jinému je dána moudrost vykládat Boží slovo, jiný má schopnost druhé vést, další má dar povzbuzovat či smiřovat.

Největší obdiv obvykle vzbuzují takové dary, které vypadají jako nadpřirozené. Už v apoštolské době vzbuzovala největší pozornost schopnost uzdravování, prorokování, nebo zvláštní způsob modlitby, při které člověk upadá do vytržení a modlí se nesrozumitelně (modlitba v jazyku). Všechny duchovní dary jsou však stejně důležité. Rozhodující je, zda člověk jedná nezištně a s láskou, nebo jen pro své vlastní uspokojení. Obdarování Duchem svatým se pozná podle toho, že je provází pokora a radost. Není to něco, čím se můžeme chlubit a vyvyšovat, ale něco, zač jsme vděční a co přináší užitek druhým.

A jak je to s Trojicí? V bibli je pouze naznačena. Formulace tohoto dogmatu prošla složitou diskusí a zaměstnávala církev především v prvních staletích. Je to neumělý pokus, jak vyjádřit šířku a dynamiku Božího působení a jednání. Objevily se totiž úvahy, že Bůh, o němž se píše ve Starém zákoně, nemá mnoho společného s Bohem, kterému věřil Ježíš. Jiní zase viděli v Ježíšovi jen mimořádného člověka, který se dokázal Bohu přiblížit vlastními schopnostmi, a tak získal podíl na Boží moci. Byly také pokusy oddělit působení Ducha svatého od Kristova kříže a oběti.

Učení o Trojici nás učí vidět veškeré Boží působení ve vnitřní jednotě. Křesťané věří, že jediný Bůh s námi od počátku jedná ve třech osobách. Jako Stvořitel, Spasitel a Posvětitel. Jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Je to však stále jeden a tentýž Bůh. O Ježíšovi věříme, že to je Bůh Syn, který tu byl od počátku spolu s Otcem a Duchem svatým, a když se naplnil čas, stal se kvůli nám člověkem. Všechny osoby Trojice jednají a působí ve vzájemné shodě a vedou spolu vnitřní dialog a rozhovor. Ježíš se modlí k Otci a Duch svatý se za nás přimlouvá a uskutečňuje Kristovo dílo. Víra v Boží Trojici není logickým vysvětlením Boží existence, ale naším respektem k Božímu tajemství a nepostižitelnosti. Věříme, že Bůh je jeden. Jeho láska a sláva však přesahuje všechny naše představy, slova a pojmy.

8. Proč se modlit?

Modlitba v obecném smyslu je způsob, kterým se člověk pokouší změnit svou situaci a ovlivnit síly, které ho přesahují. Modlitba existuje ve většině náboženství. V kritických situacích se dovedou modlit i lidé tzv. nevěřící. Modlitby křesťanů jsou však ve srovnání s obecnými představami o modlitbě v několika důležitých bodech jiné, podobně jako se křesťanská víra liší od ostatních náboženství a názorů na svět.

Křesťané především vědí, ke komu se modlí. Jestliže chápeme modlitbu jako rozhovor s Bohem, pro křesťana to znamená, že svou modlitbou Pánu Bohu odpovídá a navazuje na to, co pro něj Bůh již udělal a co mu o sobě řekl. Když se křesťan modlí, nevolá do nebe nazdařbůh. Nezkouší a nečeká, zda to vyvolá nějakou odezvu. Křesťan se modlí, protože ví, že Bůh na jeho odpověď čeká. Modlitba není volání do prázdna. Je to pokračování v rozhovoru, který otevřel Bůh tím, že nám daroval život, promluvil k nám a poslal Ježíše Krista, který nás pozval na cestu následování.

Křesťanská modlitba nezačíná od nuly. Když se modlíme, máme nač navázat a za co děkovat. Právě to dává naší modlitbě jiný obsah a tón, než kdybychom se pokoušeli pouze prosadit své potřeby a očekávání. Bůh, k němuž se obracíme, nám není cizí ani lhostejný. Křesťané se modlí k Bohu, o němž vědí, že jim dává a přeje to nejlepší.

Ale proč se tedy vůbec modlíme, jestliže Bůh nejlépe ví, co potřebujeme, a chce nám to dát? Cílem modlitby je především navázat a pokračovat ve vztahu důvěry a naděje, který nám Bůh nabídl. Křesťan si na jedné straně uvědomuje, že svou modlitbou může změnit svět – na druhé straně však ví, že Bůh může mít jiné plány a cesty, kudy nás chce vést. Své prosby proto Bohu předkládáme s důvěrou, ale nepřestáváme mu věřit, i když nám je nesplní.

Křesťan může po vzoru biblických žalmů předložit Bohu všechno, po čem touží a čeho se obává. Neusiluje však v prvé řadě o to, aby prosadil svou vůli, ale učí se v modlitbě poznávat vůli Boží a přijmout ji za svou. Právě v tom se projevuje naše důvěra k Bohu, že víc dáme na jeho slovo a rozhodnutí než na své vlastní představy a touhy. Křesťan předkládá Bohu své potřeby, naděje a očekávání, netrvá však na bezpodmínečném splnění svých přání. Modlitba nám pomáhá vzdávat se svého sobectví, hněvu, touhy po pomstě, a nalézt cestu, po které nás chce Bůh vést. V tomto smyslu je modlitba boj. Ne však s Bohem, ale s naším vlastním strachem, obavami, sebelítostí, zklamáním, pýchou či hrdostí.

Boží odpověď na naše modlitby má různou podobu. Bůh má mnoho možností a způsobů, jak zasáhnout do běhu našeho života, a mnohé si ani neuvědomujeme. Často už při samotné modlitbě si člověk uvědomí, kudy jej chce Pán Bůh vést. Tuto odpověď můžeme zaslechnout ve svém nitru nebo z úst a jednání svých bližních. Taková odpověď je často pomocí už v tom, že znamená zásadní změnu v pohledu na naši životní situaci.

Jindy přichází Boží odpověď na naše modlitby jako změna vnějších okolností. Tato změna může být někdy doslova zázračná a nečekaná. Mohou ji způsobit i lidé. Někdy je docela přirozená a logická, jindy velmi neobvyklá a překvapující. Neexistuje však žádný zaručený „recept“ na „úspěšné“ modlitby. Vždycky však jde o důvěru a pokoru.

Naše modlitby však nejsou důležité jen proto, aby se Pán Bůh dozvěděl, co nám schází. Jsou stejně důležité i pro nás. Tak jako lidé o svých starostech a radostech potřebují mluvit s druhými lidmi, potřebujeme o nich mluvit i s Bohem. Když o svém životě hovoříme s Bohem, je to jediná chvíle, kdy můžeme být zcela pravdiví a otevření. V modlitbě nemá smysl cokoli skrývat či předstírat, neboť Bůh o nás všechno ví. A právě to činí modlitbu jedinečnou a nenahraditelnou. V modlitbě člověk poznává sám sebe a uvědomuje si i své místo ve světě. Naše soběstřednost se v modlitbě hroutí a mnohé naše potřeby se ukazují být méně důležité a nutné. Díky modlitbě tak poznáváme, na čem opravdu záleží.

Křesťané za Boží pomoc nejen prosí. Stejně důležité je za ni i děkovat. Nejen ze slušnosti, ale i proto, že si tak zřetelněji uvědomíme, za co všechno Pánu Bohu vděčíme. Křesťan se v tomto smyslu raduje dvakrát. Nejprve z toho, co se stalo, a podruhé z toho, že mu to daroval Bůh. Pouhá změna situace může být sama o sobě náhodná. Ale Boží přízeň a láska je trvalá, spolehlivá a věrná.

Jsou ovšem i modlitby nevyslyšené. Nemocní, kteří zemřeli. Manželství, která se rozpadla. Trápení, které neskončilo. Cíle, kterých jsme nedosáhli. To však neznamená, že jsme se modlili nebo věřili špatně. Není to ani znamení, že nás chce Pán Bůh potrestat nebo mu na nás nezáleží. Když změna nepřichází, je to pro křesťana výzva, aby se naučil svá břemena nést. Víra nám pomáhá přijmout i obtížnou situaci jako zkoušku, úkol nebo poslání. Věřit Bohu znamená být mu věrní i v tom, co jsme si nepřáli. V tom je nám příkladem Ježíš Kristus, který přijal svůj kříž, i když se modlil, aby byl tohoto trápení ušetřen. Boží pomoc však není omezena na rozměr našeho pozemského života. Poslední slovo k našim modlitbám zazní až při vzkříšení.

Modlitba má mnoho podob. Existují modlitby osobní i společné. Soukromé i veřejné. Modlitby, které Boha oslavují nebo jej o něco prosí. Modlitby hlasité i tiché. Naučené i vlastní. Dobře se osvědčilo, mají-li naše modlitby určitý řád. K Bohu se sice můžeme modlit kdykoli a kdekoli, ale neměli bychom se modlit pouze v nouzi nebo teprve tehdy, když to sami potřebujeme. Modlitbou víra dýchá a žije. Modlitbou se náš vztah k Bohu obnovuje podobně, jako když nasloucháme jeho slovu. Kdosi řekl, že v Boha skutečně uvěřil teprve ve chvíli, kdy se k němu sám začal modlit. Osvědčenou praxí je modlitba na počátku dne, dříve než se pustíme do jakékoli práce. Podobný význam má i modlitba večerní, v níž Bohu odevzdáme uplynulý den. Abychom na Boží lásku a dobrotu nezapomínali ani během dne, modlí se mnoho křesťanů i před každým jídlem. Je však třeba si hlídat, aby se modlitba nestala pouhým stereotypem a naučeným zvykem. Pak je lépe zvyky změnit a hledat nové způsoby, které nám umožní zachovat a prožít jedinečnost chvíle, kdy stojíme Bohu tváří v tvář.

9. Šlo by to bez církve?

Je mnoho lidí, kteří se považují za věřící a usilují o život podle křesťanských zásad, ale k církvi mají vztah velice chladný, ne-li přímo odmítavý. To může mít řadu důvodů. Jedním z nich jsou špatné zkušenosti s lidmi, kteří sice pravidelně chodí do kostela, ale přitom žijí pokrytecky a falešně. Svou víru deklarují pouze slovy, ale jejich život je obojaký a vypočítavý. Než aby se člověk hlásil k takovým lidem, raději věří Pánu Bohu sám a žije podle svého vlastního svědomí.

Jiní se k církví nehlásí, protože se jim nelíbí být někde organizováni a nechtějí si nechat předepisovat, jak a čemu mají věřit. Pro mnohé je náboženství jejich výsostně soukromá věc a nemají potřebu se kvůli tomu s někým sdružovat a scházet.

To všechno jsou důvody, které mají svou váhu, a řadu těchto námitek je třeba uznat. Církve skutečně za sebou mají pohnuté dějiny, v nichž se od Ježíšovy zvěsti mnohokrát tragicky odchýlily. Jednotliví křesťané bývají často pokrytci a namyšlení sobci. Kdyby byla církev jen organizace, která sdružuje lidi podobně smýšlející, nelišila by se příliš od spolku zahrádkářů nebo chovatelů holubů. Pak by bylo čistě soukromou věcí každého z nás, zda se chce hlásit k podobně smýšlejícím, nebo si bude pěstovat víru sám.

Z bible však víme, že církev má pro víru zásadní a nenahraditelný význam. Svědectví o Boží lásce k nám nepřišlo „z nebe“, ale předali nám ho lidé, kteří v církvi žili a uvěřili. Bůh k nám nemluví bezprostředně, ale skrze lidské svědectví a společenství. Boží pozvání k víře je ten největší dar, který můžeme my lidé navzájem sdílet. Bůh nesvěřil kázání evangelia andělům, ale hříšným lidem, protože chtěl, abychom se o ty nejdůležitější věci navzájem dělili a nenechávali si je pro své soukromí. Tak jako člověk potřebuje ke zdravému životu rodinu a přátelství, tak i víra existuje a žije ve společenství. Bůh nás učí žít ve společenství s druhými, přijímat jejich pomoc a nabízet jim svá vlastní obdarování. Sdílení víry a životních zkušeností může být sice nesnadné a leckdy konfliktní, ale právě proto se o ně máme jako Ježíšovi učedníci navzdory všem nezdarům stále znovu pokoušet. Církev není a nebude společenství ideální a bezchybné. Nese si v sobě všechna rizika, kterými trpí lidská společnost. A přece se může podařit, že právě církev přispěje k tomu, že se nepřátelé smíří, bohatí rozdělí, silní nepovyšují, a všichni utvoří jednu rodinu. Je to úkol, před kterým nesmíme couvat a dopředu jej vzdávat.

Církev je společenství, kde se zvěstuje Slovo Boží a vysluhují svátosti (křest a Večeře Páně). V církvi působí Duch svatý. V tomto smyslu přirovnává apoštol církev k Božímu chrámu nebo vzkříšenému tělu Ježíše Krista. Skrze církev je Kristus viditelně přítomen a působí v tomto světě. Nesmí nás to však svést k mylné představě, že církev má na Boží působení „monopol“ a že jinde Duch svatý nepůsobí. Bůh působí i nezávisle na církvi a je to právě on, kdo nás nutí překračovat hranice našich představ a tradic.

Jedním z důvodů pro život v církvi je i skutečnost, že víru je třeba stále obnovovat a pročišťovat. Když člověk o své víře s nikým nemluví, brzy se vydá po vlastní cestě a vytvoří si svou vlastní zbožnost a chápání Boha. Každý z nás má sklon přizpůsobovat si Boha vlastním představám a potřebám. Naše svědomí snadno ustoupí tomu, po čem toužíme, a ztrácí schopnost sebekritiky. Naše víra má krize a období pochybností, ale i chvíle, kdy příliš podléháme svým náladám a nadšení. Víra, o kterou  se s druhými nesdílíme, nabývá buď bizarních forem, nebo se postupně ztrácí a mizí z obzoru našeho života. Proto nám Bůh dal společenství církve, které nás ve víře povzbuzuje, orientuje a nastavuje nám i kritické zrcadlo. Bůh si přál, abychom žili a věřili ve společenství církve. V církvi se člověk učí vírou žít. Víra neznamená jen pomoc od Boha přijímat, ale také se o ni sdílet a navzájem si ji předávat.

Když se v církvi čte a vykládá Písmo, má docházet k její neustálé proměně a nápravě. Dějiny křesťanství svědčí o tom, že se tak díky působení Ducha svatého skutečně děje, přestože se tomu mnozí lidé v církvi brání. K podobné proměně docházelo i v Izraeli díky působení proroků.

Existují zájmová společenství, kde se lidé pokoušejí o podobné vztahy jako v církvi. Jsou to např. různé charitativní společnosti, misijní a modlitební skupiny nebo sdružení věřících lidí stejného věku a zájmů. Je tu však podstatný rozdíl. Tato společenství nikdy nejsou pro všechny. Sdružují lidi nějakým způsobem podobné. Lidi společných zájmů a cílů. Stejného věku a sociálního postavení. Žít v církvi však znamená učit se mít srdce otevřené pro každého. Do církve patří mladí i staří. Úspěšní i neúspěšní. Idealisté i pragmatici. Lidé, kteří volí levici, i ti, co dávají přednost pravicovým stranám. Zaměstnanci i zaměstnavatelé. Nevzdělaní i intelektuálové. Sportovci i peciválové. Bratry a sestry v církvi si nevybíráme, ale přijímáme je jako své sourozence. Bůh si také mezi námi nevybírá ty, kteří mu víc vyhovují, ale je připraven přijmout každého, kdo přijme jeho pozvání.

Pro život v církvi je ještě jeden dobrý důvod. Když bible mluví o životě věčném a o Božím království, vždycky nám ho představuje jako veliké setkání a společenství. Budoucnost, kterou nám Bůh připravil, není nějaká „soukromá planetka“, kde si bude každý užívat štěstí sám pro sebe, ale veliká hostina, kde se lidé setkávají a navzájem sdílejí svou radost a vděčnost z Boží blízkosti. Církev není nic jiného než velmi nedokonalá předzvěst a model této očekávané budoucnosti. Život v církvi je tak přípravou na život v Božím království. Být křesťanem znamená žít s druhými, nést za ně odpovědnost, navzájem si odpouštět, pomáhat jim, modlit se za ně a být jim bratry a sestrami. Lásku a důvěru, kterou člověk poznal v určité míře ve vlastní rodině, by se měl pokusit rozšířit na větší a širší společenství, kterým je církev a sbor, k němuž patříme.

10. Stačí být pokřtěn?

Bůh, o němž svědčí bible, se dává člověku poznat prostřednictvím řeči a slov. Informace mají v lidském životě i vesmíru rozhodující význam. Ale člověk někdy potřebuje víc než slova. Chce vidět, jak se slovo plní a uskutečňuje. Touží něco prožít. Něčeho se dotknout. Aby lidé mohli Boží blízkost a pomoc prožít jako něco skutečného, vybral Bůh určité události, které nám mohou jeho lásku a věrnost zpřítomnit a zviditelnit. Ve Starém zákoně to byla například oběť. Při spálení části úrody nebo masa na oltáři přijímali věřící lidé ujištění, že jim byly odpuštěny jejich hříchy, a Bůh se jim při obětní hostině znovu zavázal věrností. Podobný význam mělo slavení svátků, při nichž se Izraelci symbolickým opakováním minulých událostí (např. jedení beránka jako vzpomínka na vyvedení z egyptského otroctví) stávali účastníky těchto dějů a připomínali si, že Boží čin pomoci, který se stal v minulosti, platí a má význam i pro ně osobně.

Na to navazují v křesťanské církvi svátosti. Jsou to události, při nichž nám obyčejné věci, jako je voda, chléb či víno, připomínají, co pro nás Bůh učinil a stále znovu činí. Svátosti jsou zviditelněním Božích slibů a závazků. Nemají v sobě nic magického. Jsou tu proto, aby člověk věděl a prožil, že se něco konkrétního a viditelného mezi ním a Bohem skutečně stalo a děje. Evangelium není všeobecná a nezávazná idea, ale pravda, o kterou se dá reálně opřít a která platí pro každého osobně a jedinečně.

V této souvislosti se v Novém zákoně mluví o křtu a Večeři Páně. Obě tyto události spolu vnitřně souvisejí a církev je nazývá svátostmi. Potvrzují nám lásku Ježíše Krista a naše vysvobození z moci hříchu a smrti. Při křtu se tak děje poprvé a jednou provždy. Při Večeři Páně jde o posilu a povzbuzení na cestě, kterou člověk při křtu nastoupil.

Křest je svátost, při níž nám Boží lásku a věrnost připomíná voda. Voda symbolizuje očištění od hříchu a nový začátek – ve smyslu překročení řeky nebo záchrany před utonutím. Křest znamená pro člověka ujištění, že byl díky Ježíši Kristu jednou provždy přijat do společenství Božího lidu. Bůh nám při křtu slibuje být věrný navěky a navždy. Toto Boží dobrodiní může člověk pouze přijmout a být za ně vděčný. Z lidské stránky je křest vyznáním naší víry a odhodláním žít podle Boží vůle a odpírat zlému. Nikdo z nás to nemůže slíbit, než s prosbou o Boží pomoc a vedení. I kdybychom se později k Bohu nehlásili a jeho lásku ignorovali, Boží závazek vyslovený při křtu platí a můžeme se k němu až do poslední chvíle svého života přiznávat.

V církvi se stále vedou diskuse, zda je vhodnější křest dětí nebo dospělých. V Novém zákoně se mluví především o křtu dospělých. Lze však předpokládat, že spolu s pánem domu býval